Cyklotrasy ze Sobotky a nejen o nich

[39,07 km, 2018: 1 356,22 km; převýšení 943 m, celkem nastoupáno: 14 173 m]

Vrcholem letošní sezóny je výšlap na Praděd. Do výšky 1491 m.n.m. se budeme škrábat z Vrbna, což je bez 50 m kilometrové převýšení na zhruba 15 km. Až do Karlovy Studánky je to pohoda a díky tomu, že se v lázních kocháme, nešlapeme první ostřejší kopec po kostkách k parkovišti. Za to ale ochutnáme místní smradlavou vodu, zíráme na Slezský dům, kde se točil film S tebou mě baví svět a nezapomeneme ani na umělý vodopád u parkoviště. Pak už musíme do sedel a šlapeme do sedla Hvězda (852 m.n.m.) a pak dál nekonečným stoupáním po krásné asfaltce až na Ovčárnu. K našemu překvapení je tu už na začátku září téměř všechno zavřené a tak bereme za vděk alespoň kafíčkem s borůvkovým koláčem v restauraci Figura.

A cukry byly potřeba, hned na Barborkou se totiž kopec slušně zvednul a i když do bylo jen pár stovek metrů, bylo to výživné stoupání, které jsme si zopakovali ještě kousek před vrcholem. Ale to už jsme byli nahoře a zírali, jak je tu krásně. Nemohli jsme si nevšimnout Dlouhých strání, které jsou tu doslova co bys kamenem dohodil, tam pošlapeme za pár dnů. Dnes nás ale čeká už jen sjezd (jak jsme si mysleli).

Sjedeme tedy ke Švýcárně po ne moc dobré cestě, které bych fakt silnice neříkal. Tam mají naštěstí otevřeno, takže dáváme oběd, mimochodem velmi dobrý, a chceme pokračovat na Čevenohorské sedlo. Jenže hned kousek za chatou vidíme, že silnice je plná nově navezeného hrubého kamení, takže je pro kola nesjízdná. Volíme tedy náhradní řešení a odbočujeme na modrou a přísaháme, že jsme tam nikde zákaz cyklistů neviděli. Ono se to stejně po úzké kamzičí stezce plné ostrých kamenů na kole jet nedá. Poctivě tedy ty dva kilometry tlačíme, na posledních metrech se dá dokonce říct, že kolo tlačilo nás. No a to jsme na krásné lesní cestě nad Vysokým vodopádem, která nás mírným sjezdem dovede až na Videlské sedlo a od tamtud už stejnou cestou jako včera sjíždíme do Vrbna.