Cyklotrasy ze Sobotky a nejen o nich

[64,17 km, 2018: 625,75 km; převýšení 119 m, celkem nastoupáno: 7 258 m]

Jako cíl naší společné cyklodovolené jsem letos zvolil Slovensko. Konkrétně pojedeme od Spišského hradu přes Tatranskou Lomnici až do Liptovského Mikuláše. Mimo Evičky se Standou s námi jedou i děvčata Karolínka s Eliškou, s autem nám bude dělat podporu Jára se Staníkem, kterému moc děkujeme, že obětoval svůj čas a umožnil nám podniknout toto "zahraniční" dobrodružství.
A aby to nebylo málo, pojedeme na kolech už k vlaku, který nás z Kolína dopraví do Spišské Nové Vsi. Domů se pak na kolech budeme vracet z Pardubic, ale to je zatím daleko. V červnu bylo už hodně velké vedro a tak na kolo usedáme až nyní, kdy prostě vyrazit musíme, a tak jsme se snažili alespoň vyjet co nejdříve. V ZOO v Chlebech už ale teplota stoupla nad 30 stupňů, tak jsme se bez velkého otálení snažili co nejrychleji dojet do stínu stromů podél Labe. Měli jsme spoustu času, protože vlak nám jel až před půlnocí a tak jsme se mohli "rekreovat" u vody a později v hospůdce na náměstí.

Největší zážitek máme ale z vlaku. Nejprve jsme se nepohodli s průvodčím, který pro naše kola neměl místo i přes to, že vše bylo řádně rezervované a zaplacené (nákup jízdenek, místenek a rezervací pro kola byl také velký zážitek, ale to se sem už nevejde), na začátku jsme tak způsobili asi 10minutové zpoždění. Kola se nakonec podařilo do vagónu umístit a my se nacpali do 6lůžkového kupé. Pro všechny to bylo poprvé a moc jsme si to "užili".

[57,67 km, 2018: 683,42 km; převýšení 249m, celkem nastoupáno: 7 850 m]

Po probdělé noci vystupujeme v 7 hodin ve Spišské Nové Vsi, kde se snažíme u nějakého supermarketu nasnídat a upravit do použitelného stavu. Projíždíme Markušovicemi se zříceninou hradu a zámkem, kde se přes 90% občanů hlásí k romské národnosti. Zastavíme se u Šiklavé skály a cesta nám už naznačuje, jak si na Slovensku představují cyklostezky. Mnohdy je to spíše pro zdatné pěší turisty, ale my se nevzdáváme. Ve velkém vedru sbíráme síly ve stínu lípy za Vítkovicemi a ve Spišských Vlaších se snažíme najíst, což nakonec představuje pouze nějaké dobrůtky ze sámošky. To už máme na dohled kostel v Žehře (UNESCO) a Spišský hrad. Před tím jsme si ale museli vyšlápnout kopeček k zámku v Hodkovicích.

Je takové vedro, že upouštíme od návštěvy hradu a sjíždíme do Spišského Podhradie, na obzoru se ale už hromadí bouřkové mraky. Navzdory tvrzení domorodců, že to zůstane v Tatrách nás dohání bouřka těsně poté, co usedáme ke stolu ve Spišské salaši za Spišskou Kapitulou. Teplota klesá o dobrých 15 stupňů a my doufáme, že déšť ustane, než se vydáme do Levoče. Doufali jsme marně a do Spišského Hrhova tak jedeme ve slušném lijáku. Stoupání do Levoče už je ale v suchu.

Je dost hodin a Jarda volá, že se nám už chystá večeře, takže v Levoči se zastavíme jen na chvíli s dlouhým sjezdem se vracíme do Spišské Nové Vsi. Výborná večeře v hotelu Preveza pak zahání všechny dnešní chmury. Jdeme spát, abychom byli připraveni na zítřejší přejezd do Vysokých Tater.

[59,16 km, 2018: 742,58 km; převýšení 427 m, celkem nastoupáno: 8 521 m]

Trošku jsme se báli romské osady za Spišskou Novou Vsí, ale obavy byly zbytečné, proti proudu Hornádu tak vyšlapeme malý kopeček za Smižany a to je už kousek k odbočce do Slovenského ráje. Zajíždíme si tedy na kafíčko ke Kartuziánskému mostu. V Hrabušicích se zastavujeme v místní hospůdce na oběd a všímáme si některých domů, které mají opravdu honosná, až kýčovitá průčelí.

Za Kišovcemi si opět užíváme kvality slovenských cyklostezek, v poli se doslova "hledáme". Halekání z nedaleké romské osady nám ale přidalo sil a tak jsme rychle projeli Banskou Kolónií a mohli se podívat, jak vypadají minerální prameny před Gánovcemi (kde mimochodem našli výlitek mozku pračlověka). To už je Poprad na dohled a po jeho západním okraji pokračujeme dále na Stráže pod Tatrami aby nás polní cesta kolem mega skládky dovedla do Žakovců a Hrncovců.

Musím ale ještě zmínit zastávku za Popradem, kde snad díky ubývajícím silám a panoramatu Vysokých Tater na obzoru došlo k hromadnému záchvatu, kdy jsme se smáli kdejaké pitomině. Hláška: "Oni si snad lžou i sami sobě," nás pak provázela celým slovenským putováním.

V Huncovcích nás zachraňuje cukrárna mající otevřeno až do sedmi, díky čemuž děvčata odmítají Jardovu nabídku odvozu autem a spoulu s námi stoupají z Veľké Lomnice přes Starou Lesnou až do Tatranské Lomnice. Zítra bude odpočinkový den, tak snad jim to pomůže ;-).

Na dnešek byl naplánován výlet na pltě do Spišské Staré Vsi, ale účastníci zájezdu odmítli poslušnost a dožadovali se odpočinku (trošku tomu pomohl fakt, že se nerozjela lanovka v Bachledovské dolině, která nám měla pomoci překonat vrcholky Spišské Magury). Ten však netrávíme na lůžku, ale společně vyjíždíme na Skalnaté pleso a alespoň do sedla pod Lomnickým štítem. Dlužno dodat, že to byl krásný den, kdy nám počasí opravdu přálo. Den jsme pak zakončili v neuvěřitelné hospodě Humno, kde nejen že vyhrávala cimbálovka, ale kde měli uvnitř zavěšený velký americký offroad a to ještě s koly nahoru. Že gastronomie byla stejně úžasná, je tak nějak samozřejmé.

[22,8 km, 2018: 765,38 km; převýšení 519 m, celkem nastoupáno: 9 214 m]

Na jízdu po tatranské magistrále jsem se těšil, vlastně celá naše týdenní anabáze byla právě kvůli ní. Před lety jsme tu byly autem na dovolené a říkali jsme si, jaké by to bylo to od Tatranské Lomnice přes Štrbské pleso projet až dolů do Liptovského Mikuláše na kole. Ani ve snu by mě nenapadlo, že budeme mít to štěstí si to zkusit na vlastní nohy.

Etapa to není dlouhá, 22 km je sranda a ani to stoupání, byť je celkově největší v naší Tour de Tatry, není nikterak namáhavé. Opět nás ale zastihl déšť, takže nejdřív hledáme útočiště pod stromy někde u Vyšných Hágů a později na zastávce Popradské Pleso, kde nám ještě přišlo vhod horké kafe z místního bufítku. To už jsme ale vlastně na Štrbském plese.

Kája s Eliškou podlehly vábení bohaté wellness nabídky hotelu FIS, kde ve Štrbském plese bydlíme a vyrazili s Jardou a Staníkem už ráno napřed.

[55,79 km, 2018: 821,17 km; převýšení 800 m, celkem nastoupáno: 9 539 m]

Dnes už jedeme opět všichni, aby taky ne, když to bude stále z kopce. Naklesáme více jak kilometr a výškově sjedeme rovných 800 m. Ze Štrbského plesa je to po hezké silnici slušný sešup až do Podbanského (plánoval jsem zajet ještě do Tiché doliny, ale byl jsem přehlasován), tam odbočujeme na cyklostezku. Báli jsme se, aby nám nebylo líto, že opouštíme asfaltovou silnic, ale až na několik málo míst to bylo hezké svezení v lese.

Z Liptovské Kokavy, kde se případně odbočit do nedalekého skanzenu v Pribylině, nás cyklostezka už vede poli po okreskách do Liptovského Petra, kde si nemůžeme nechat ujít místní zříceninu stejnojmenného hradu ale obloha už zase začíná hrozit deštěm. Rychle tedy pokračujeme do Liptovského Jána a jen co vjedeme do dvora pensionu Una, spustí se slušný liják. Čas využíváme k obědu a na cestu se vydáváme už do téměř oschlých silnic. Liptovský Ján je zajámavý tím, že tu je 13 kostelů, ale také termální pramen "Kaďa" (káď).

Necháme si poradit od místních a do Demänové se dáváme po krajské silnici přes Liptovský Mikuláš. Když dojíždíme do penzionu Relax, zastihnou nás opět dešťové kapky. Nám to ale nevadí, protože nám Jarda objednal ve vedlejší noblesní restauraci Jasná večerní raut (a také jsme se pořádně nadlábli).

Na zítra je hlášen celodenní déšť, tak uvidíme, zda plánovaný výlet do Ružomberoku a kolem Liptovské Mary vůbec zvládneme ...

Tentokrát jsme dešti neujeli. Stihli jsme ještě za sucha dojet na nádraží v Liptovském Mikuláši, kde jsme na místním kanále viděli v tréningu olympijského vítěze Michala Martikána, ale to bylo dnešní jediné pozitivum. Záhy se rozpršelo a tak to bylo až do pozdního odpoledne. Já se Standou jsme zůstali na nádraží hlídat kola (není kam se je tady uschovat) a děvčata odvezl za nákupy do místního shopping centra místní taxi. Ještě, že mi tam koupili tepláky, protože se celkem ochladilo a věci nám už ráno odvezl Jarda zpět do Čech.

O půlnoci jsme naložili kola, tentokrát už to bylo bez komplikací a vlak nás odvážel zpět na západ. Předpověď pro Čechy ale naznačovala, že i tam by se zítra mělo  rozpršet, tak budeme doufat, že se dostaneme domů suší.

[36,29 km, 2018: 857,46 km; převýšení 67 m, celkem nastoupáno: 9 789 m]

Na Tour de Tatry už máme v nohách 200 km, kolik to bude dnes, se teprve uvidí, V Pardubicích na nádraží krásně svítí sluníčko, tak snad to vydrží. Hygienizujeme se a snídáme mekáči, pak se vydáváme přímo na sever k Semínu, projíždíme kolem písáků na Hrádku do Rohoznice, kde se zastavuji u kdysi asi krásného zámečku Rohoznice. U Barchova před Bydžovem se ale obloha začíná kabonit a když usedáme k obědu v bydžovském hotelu Classic, začíná pršet.

Bohužel to nevypadá, že by jen tak přestalo a tak rychle organizujeme záchrannou akci. Přijíždí Zorečka s naším autem, kde je stále připevněn nosič na kola na dvě otočení se v dešti všichni vracíme domů takto potupně autem.

[54,81 km, 2018: 912,27 km; převýšení 34 m, celkem nastoupáno: 10 022 m]

Po putování pod Vysokými Tatrami si dáváme den oddych a už v sobotu jsme v naší oblíbené Třeboni. Po dešti v posledních dnech, který nás tak potrápil i na Slovensku (mimochodem druhý den, co jsme projeli Starou Lesnou, spláchnul obrovský přívalový liják mnohé tamní cesty, takže jsme měli velké štěstí), si na jihu Čech užíváme sluníčka. To ještě netušíme, že 35stupňová vedra nás budou sužovat po celé léto a neumožní nám nabrat více kilometrů. Ale zpět do Třeboně.

První den tradičně objedeme naše oblíbená místa. Jedeme tedy nejprve přes hráz rybníka Rožmberk do Staré Hlíny (kde dali tamní cyklostezce od Hodějovického rybníka nový asfaltový povrch) do milé hospůdky U pytláka na uzenou rybičku a pak nejkrásnější cestou mezi rybníky Vyšehrad a Stolec ke Stříbreckému mostu přes Novou řeku. Proti jejímu proudu dubovou alejí to bereme až do Koskek k jezu Pilař a pak stejnou cestou zpět až na Novořeckou Baštu, kde odbočujeme vlevo po žluté, kterou ale záhy opouštíme, abychom se neznačenou lesní cestou vrátili zpět do Staré Hlíny, protože se musíme zastavit ještě na Pergole u Svatého Víta těsně před Třeboní.

[41,33 km, 2018: 953,6 km; převýšení 43 m, celkem nastoupáno: 10 258 m]

A je tu vedro, a tak nás na kolo dostává vidina dobrého jídla. Rychle tedy upalujeme přes Břilici a Přeseku k Rožmberku, kde se schováváme ve stínu stoletých dubů. Po malém odpočinku pokračujeme ke Smitce, kde nabíráme směr Kolence. Tam je naše další oblíbená restaurace U Pavla. Sice každý rok slibuje, že už to zavře, ale letos to ještě neudělal a tak si pochutnáváme na jeho jedinečných játrech na roštu.

Zpět se vracíme přes Mláku, v lesích za Rožmberkem nabereme ještě nějaké ty kilometry, abychom se ve Staré Hlíně mohli zase nějak odměnit.

Třetí den je prý krizový (spíš ale proto, že je hrozné horko, teplotě nedělá vůbec žádný problém odpoutat se od 30 stupňů) a proto pro tento den odkládáme kola a věnujeme se odpočinku, shopingu a poflakování se po krásné Třeboni. Cestou jsme vyfotili pár zajímavých zákoutí.

[58,52 km, 2018: 1 012,12 km; převýšení 74 m, celkem nastoupáno: 10 623 m]

Dnes hodně fouká, volíme proto trasu vedoucí co nejvíce mezi stromy a jako nejlepší se nám zdálo to vzít k dalšímu konzumačnímu zařízení, které jsme letos také nechtěli minout, kterým je posezení U Sumečka ve Staňkově. Naše cesta na jihovýchod vede přes Brannou a nedaleké rašeliniště k Barboře až k Červenému kříži. Chvíli pokračujeme po modré, ale pak se dáváme vlevo k písníku Cep II, jehož část po ukončení těžby slouží jako výzkumné plochy mající za úkol zjistit, jak co nejlépe podobná místa rekultivovat.

Míjíme Suchdol a přes Klikov a Františkov se stáčíme k severu k Nové Huti. Pak už je to do Staňkova kousek. My ale nejezdíme vesnicí, objíždíme to lesem po hrázi mezi Špačkovem a Staňkovským rybníkem. Začínají nás nahánět bouřkové mraky a proto musíme U Sumečka chvíli posečkat, v Chlumu nás ale stejně nutí menší přeháňka vyhledat úkryt pod košatou lípou. Za tyto "útrapy" si v Koskách nadělujeme ještě jedno menší občerstvení. Domů jedeme známou cestou podle rybníků k Novořecké Baště, v Třeboni pak vyjíždíme kousek před nádražím.

[78,36 km, 2018: 1 090,48 km; převýšení 81 m, celkem nastoupáno: 11 040 m]

Líbí se nám cesta z Jílovice, naše jednostopa proto povede k hrobce a pak dále do Domanína, Kojákovic, Kramolína a z Jilovice (se zastávkou v místním minipivovárku) přes Petříkov kolem stáčírny Dobré vody na oběd do Jákule. Sice je to nádražní restaurace jako vyšitá, ale vždy se tma velmi dobře najíme. S plnými břichy pokračujeme zatím neprojetou silnicí do Nové Vsi nad Lužnicí, v Krabonoši omrkneme již hodně chátrající vojenskou posádku pohraničníků, zastavíme se u písníku před hraničním přechodem Neu-Nagelberg, který nám vždycky přijde jako Grand Canyon v Utahu.

Podle hranic, kde nepotkáš živáčka, dojedeme až do Nové Huti a po Brabenišťské cestě pokračujeme do Koskek. Nespěcháme a tak do Třeboně jedeme opět podél rybníků k Novořecké Baště abychom vjeli do města u nádraží.

[57,62 km, 2018: 1 148,1 km; převýšení 44 m, celkem nastoupáno: 11 387 m]

Přijde mi to, jako cesty za žrádlem ;-), protože i dnes je naším cílem výborná restaurace ukrytá v hlubokých lesích na sever od Třeboně. Když na sever, tak tedy jedině po hrázi rybníka Rožmberka a pak dál po krásné silničce na pravém břehu Lužnice. Míjíme taková místa jako Pohodnice, U Strakatého, U Dubové louky ale nevyjedeme až na hrázi Vlkovského rybníka, alebrž se dáváme vpravo k Vrškové, pod Spálenou přejedeme po mostě Nežárku a už jsme na Karštejně (neplést s Karlštejnem!).

Z Karštejna je to k Vydýmači necelé tři kilometry, už za pár minut tedy sedíme v Pecáku, oné v lesích ztracené hospodě. Přečkáváme zde největší vedro a dáváme se k Zadnímu Dvoru a pak k Jemčině, kde odbočujeme vpravo, abychom ještě před kopcem do Novosedel uhnuli vlevo mezi samoty U Štěpků, U Bártů a u Čuchnů. Tak dorazíme až do Mláky, odkud nás to táhne zase do Staré Hlíny, takže jako vždy končíme na pivku v Pergole u Sv. Víta. Za dnešní výkon ve velkém vedru si dáváme za odměnu večeři U Kellyho.

[111,21 km, 2018: 1 259,31 km; převýšení 470 m, celkem nastoupáno: 12 382 m]

Že se nedá v Třeboni vyšlapat kilometr? Že tu nejsou kopce? Vyvedu vás z omylu. Dnes jsem se totiž vydal prozkoumat, jak to vypadá za východ od Hojné Vody, proto musím stále na jih, tedy Domanín, Kojákovice, Jílovice a v Petříkově odbočit ze silnice mezi rybníky Vybírač a Smutný. Nedoporučuju to brát zkratkou a poctivě objet rybník Horní Stávek vlevo po hrázi. Rovně to sice jde, ale víc jsem kolo vedl, než jel. Dál cesta vede přes Svébohy do Horní Stropnice, kde jsem se stavil na oběd ve Stopnické hospodě, která mne duchem i jídlem vrátila do dob hlubokého socializmu, dlužno ale napsat, že za cenu neočekávaně nízkou jsem se najedl dobře.

Pak už hurá do kopce, směr Černé Údolí, z nějakým 550 m se vyškrábu až do 810 m.n.m. ve Staré Huti a pak až do 900 m.n.m. nad Lukovem, kde překračuji státní hranici do Rakouska. Až sem to byl asfalt, v Rakousku končí sranda a přichází rozbité prašné polní cesty, žádná radost to není. Navíc se na těchto "cyklostezkách" připravujete o nabyté výškové metry aniž byste si to užili nějakým ostřejším sjezdem. Dostanu se až do Lauterbachu, kde to co nejrychleji otáčím zpět do vlasti, z Harbachu to k hraničnímu přechodu vede zase trochu do kopce, ale už je to řádná silnice. Na přechodu nějaké naivistické umění, kterému neholduji a tak si to konečně mohu užít z kopce dolů po asfaltu do Šejby. Nechce se mi sjet až pod Šejbický vrch a beru to přímo kolem místního kálku přes pole nahoru k silnici.

Greenway RD se jmenuje cyklostezka, po které absolvuji krásný sjezd až před Veveří, kde přejíždím vpravo na cyklo 1048 Paměti Novohradska. Je to nahoru dolů ale dá se to, jen před skanzenem ochrany státní hranice před přechodem Nové Hrady - Pyhrabruck mě trošku vyděsilo asi 14% stoupání. Dál už to ale nestojí za nic, rozbitá blátivá cesta a tak co nejrychleji mizím z lesa do civilizace. Z Nakovic už je to zase okresní silnice a rychle to ubíhá. Pokračuji přes Žofinu Huť do Dvorů nad Lužnicí, před kterými se v malém občerstvení u cesty zastavuji pro vodu a doplňuji energii kafíčkem. Ze Suchodola mířím přes Benátky k Barboře a pak už přímo Přes Brannou do Třeboně do řízkárny.

Závěrem je zjištění, že sjíždět z Hojné Vody do Rakouska je k ničemu. Na druhou stranu jsem si udělal osobní rekord, 111 km jsem ještě nikdy na kole neujel. V tomhle vedru se to pak cení dvojnásob.