Cyklotrasy ze Sobotky a nejen o nich

Vlastně začneme tam, kde jsme včera skončili. Na Čakan ani nedojedeme, přes Zajakury a Příchvoj jsme si to namířili ke Štidlům, ale nyní odbočíme ke Skláři tou správnou cestou. Ani tou včerejší, ani tou z loňska, ale přesně tou mezi nimi. Nutno podotknout, že to je cesta opravdu pro cyklisty nejvhodnější, i když, a to nás trošku překvapilo, jsme museli šlápnout i do kopečka. 

Olinka trošku přehání, zas tak hrozné to není. Po pár stech metrech už zase jedeme z kopce, projedeme rekreačním střediskem Sklář (ta paní v chatičce u koupaličtě už zase koukala z okna, jako včera, a nebo tam byla ještě?) a v Ostružně pokračujeme po zelené k Březině. 

 Na křižovatce, kde nás včera málem sejmuli myslivci vracející se z lovu na kachny, odbočujeme vlevo k Ostruženskému rybníku. 

Krásně se v něm zrdcadlí bílý kostel Povýšení sv. Kříže v Ostružně, což nás zastavuje jen na chvíli a jedeme dále po polní cestě. Ta se ale zmenšuje na pěšinu a posléze mizí i ta a jakoby pokračovala vlevo do křoví. 

No jistě, vloni to byl doslova kaskadérský výlet do Drábských světniček, letos by nám dobrodružství chybělo. Malý Kája se tedy vydává na průzkum a za chvíli se z džungle ozývá, že to je sjízdné! 

Ano, ten tunel vlevo ve vegetaci, tudy jsme jeli. Hráz, no říkat tomu hráz je asi přehnané, mezi oběma rybníky, je místy tak na dvě šlápoty, ale nakonec jsme to zdolali. 

Před námi je Ohaveč, i když zatím není vidět a za ní ten kopec, je Prachov. Rybníky máme v zádech, ale protože je všude mokro, komáři nás nutí rychle pokračovat dál. Přejedeme louku (ještě, že nám tam ze včerejška zůstaly stopy po autech myslivců bažících po kachní pečínce) a jsme mezi prvními baráky v Ohavči. 

Zde je Ohaveč za námi, tam za těmi koňmi jsme vyjeli z bujné vegetace. Dlužno dodat, že jsme se dle mapy měli vyprdnout na nějaké odbočování z přímého směru pěšiny vlevo mezi rybníky, ale pokračovat stále rovně a cesta nás měla bez problému dovést až k autobazaru v Holíně, možná jsme vůbec neměli odbočovat k rybníku a vlevo k Holínu uhnout až na konci Březiny. Podle fotosnímků tam ta polní cesta opravdu je.

My tedy v Ohavči vyšlapeme kopec, přejedeme hlavní frekventovanou silnici na Jičín 

a pokračujeme stále do kopce až na Prachov. Opravdu jsme to vyšlapali! 

Dost už vřavy na bitevním poli, vraťme se zpět na asfalt. Prachovem jen projedeme a pokračujeme směrem na Pařez (tohle je pohled zpět na něj). 

Je to příjemná cesta, nyní už téměř bez provozu. A protože je to tak příjemná cesta dáváme si rozchod (rozjezd?) a srazíme se až na Mladějově. Všichni jedeme po silnici, kde nás čeká ještě malý kopeček za myslivnou Pod Velkou hůrou, ale pak už je to pořádný sjezd a skrz Střeleč je opravdu dobré si dát pozor v prudkých zatáčkách. Od myslivny se dá sice odbočit na červenou a přijet na Mladějov z jihu a mimo tohoto jednoho stoupání vlastně stále z kopce, my ale volíme cestu po silnici. Nad Střelčí je totiž naprosto úchvatný pohled na Český ráj. 

No a to je vlastně konec. Na Mladějově dáváme hádejte co? No jasně, pár černých svijanských třináctek, vyšlapeme Stéblovice (Zuzanka si ale raději volá odvoz) a jsme doma. 

Sice není ani půlka září, ale když tyto věty píšu, je o měsíc víc a já vím, že od té doby jsme se na kola nedostali. Jednak přišel zánět průdušek, jenž se nechtěl pustit, pak nám tu pár dnů souvisle pršelo, přišla Velká pardubická a nyní už máme ráno kolem domu bílo, na víkend navíc hlásí další ochlazení. Vloni třeba už bylo po prvním sněhu a poslední cyklovýlet jsme absolvovali 26.9.2009 do Ptýrova. Ale nehážeme kola do žita, třeba to ještě vyjde! Když ne, tak ahoj za pět měsíců. Ale nebojte, určitě něco přidám, stále se chystám na povídání o Kosti s unikátními fotkami a také grafickým znázorněním, jak se architektonicky v průběhu století měnila.