Cyklotrasy ze Sobotky a nejen o nich

Zachtělo se nám zopakovat si cestu z Kamenice do Srbska, která se nám na jaře před dvěma lety tak líbila. Vezmeme to nejdříve Plakánkem na Kost, podívat se, jak jim to s tím středověkým jeřábem jde. Studánku Roubenku nacházíme vyzdobenu nějakou obludkou v balónku.

Nebýt těch davů, co tudy prochází, asi by nám cesta ke Kosti brzy zarostla.

Jeřáb už je dávno na místě a práce na opravě střechy byly zdárně započaty. Díky "krytině" je bílá věž nyní opravdu bílá 

Chceme se rovněž podívat na "past na cyklisty" kde si naše Karolínka tak ráda hrávala jako malé robátko.

Je to, jak jsme si mysleli. Nikdo se o to nestará, a tak můstek vlastně neexistuje a každý další větší liják sem přináší další metráky písku.

Ne, tydle houbičky opravdu nejsou "TY" houbičky, ale hezky vypadají, že?

Kola tedy pískem vytlačíme k Pomníkům (tudy někdy se musí dát sjet pod Kamenici, to musím prozkoumat, ale dnes ne) a přes Kamenici (pozor, tam to opravdu dolů asi nesjedete, to je extrémních 200 m) se vydáváme po zcela rovné lesní cestě směrem k Srbsku. Jakmile potkáme zelenou značku, dáme se vlevo a ta nás odvede až k letnímu kinu v Branžeži. Je to neuvěřitelné, ale tudy jedeme poprvé!

U kamarádů na Branžeži si dáváme kafíčko a to je už čas vyrazit zpět, ono se to nezdá, ale tenhle výlet nám na tachometry přidá slušných 30 km. Abychom nejeli po stejné trase vezmeme to po hrázi Komárovského rybníka podél kempu do Srbska a po silnici zase až do Kamenice. Zuzanka se chce totiž vydat cestou v polích do Střehomi, které říkáme "Mezi kozy".

Ta poslední věta je důležitá, nebude tak na mě, že sebou při tomhle sjezdu hezky plácla. Protože to tu máme najeté, nejel jsem tentokrát s ní a trochu si to pustil, když to víceméně šlapeme vždy nahoru.

Když se zpožděním přijela, bylo vidět, že má v dresu prach cesty, ale tvářila se celkem pohodově. Jenže to tak pohodové nebylo, a když jsme se zastavili na Syrovandě na jídlo, bylo jí opravdu ouvej. Udělala totiž salto přes řidíkta, klasika, ale ač neměla helmu, tak měla štěstí a fakt dopadla na nohy, nikoli na hubu. V hospodě se zdálo, že to domů nevyšlape. Hodná servírka jí dala led na bolavou nohu, a tak nakonec jako hrdina domů dojela!

A co to vlastně šlo? Inu skládala se tak šikovně, že si zlomila jen levý malíček na noze. Prý dělala všechno proto, aby se její nové krásné kolo neodřelo a tak ho nechala dopadnout na sebe . Já jí to říkám furt, že z kopce se nemá jezdit pomalu .

Tím jsme tedy letošní porci našich cyklokilometrů završili a už se těšíme na jaro!