2012 Kozákov Lomnice

18. 8. 2012

Přestupní stanicí je jako vždy při cestě tímto směrem Vyskeř a jak se později ukáže, jsme rádi, že nastupujeme jako jedni z prvních. Cestou ke Kozákovu se snad na každé zastávce objevil někdo s kolem či koloběžkou až ke konci zavládalo obecné veselí, když mnozí účastníci zájezdu vykřikovali: "Ti se sem už nevejdou!" Opak byl pravdou, úžasný řidič (nějaký Petr Němčík, ještě mu musím i BusLine vyseknou písemnou pochvalu, jo a jen pro informaci, i s kolem to z Vyskeře na Kozákov vyjde na 35+20=55 Kč) nějakým způsobem do autobusu nasoukal nejen nové lidi, ale i každé přistoupivší kolo včetně několika koloběžek. Nabrali jsme sice nějaké zpoždění, ale před polednem jsme byli na Kozákově.

Bohužel už jsme nestihl vyfotit bus našlapaný koly, tak alespoň toto:

I na této fotce je k vidění ale šest kol .

Na Kozákově jsme se chtěli občerstvit alespoň polévkou, avšak jídla v bufetu se nám moc poživatelná nezdála, restaurace zase nenabízí možnost mít více kola pod kontrolou a tak sjíždíme východním směrem dolů s úmyslem mrknout se do hospody v Bačově (tamní bufet přímo na křižovatce odvírá až někdy k večeru ). Bohužel, ani tam nás nic k jídlu nezlákalo a tak hladoví ujíždíme po červené polní cestou k silnici ve Žlábku.

Původně jsme měli v úmyslu to tam stočit doprava a sjet to do Rovenska, Zuzanka ale nějak nechtěla přibrzdit a tak jsme pokračovali na křižovatce v Zeleném háji stále rovně. Silnice je to hezká mírně se vlnící nahoru a dolů a ani provoz na ní nebyl veliký, takže můžeme doporučit. Tady je třeba ne moc kvalitní fotka přes Tuháň zpět ke Kozákovu.

Do Stružince je to pak z kopečka už jen kousek.

Bylo tedy už jasné, že bříška budeme plnit pochutanmi v naší oblíbené hospůdce Babylon nad náměstím v Lomnici. Projíždíme kolem památníku pilotovi, který tu rok a půl po válce zahynul při nehodě Spitifiru.

Ten pilot se jmenoval František Truhlář a jeho osud je poměrně zajímavý (převzato z webíku Klubu letecké historie hostující rovněž na estránkách, tak mě snad za plagiátorství před soud nepoženou ):

František Truhlář se narodil 19. listopadu 1917 v Lomnici nad Popelkou. Po maturitě v roce 1936 nastoupil do poddůstojnické školy v Čáslavi. Po roce vstoupil do voj.akademie v Hradci na Moravě. V roce 1938 byl vyřazen v hodnosti poručíka letectva a odešel do kurzu pro pozorovatele letectva v Prostějově. 15 březen 1939 znamená konec vojenské služby. Mnichov, okupace, vznik Protektorátu Čechy a Morava.

František se posléze rozhoduje k odchodu do zahraničního odboje. V lednu 1940 přešel hranice do Slovenského štátu, odtud se přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko, Sýrii a Libanon dostal do Francie. Odtud odplul do Velké Británie. Jakožto čs. důstojník byl do R.A.F. přijat v hodnosti P/O( poručík). Byl zařazen do jedné z prvních sestavených osádek: 311ČS bombardovací perutě, první pilot S/Ldr Veselý, druhý pilot Sgt Bufka, navigátor P/O Slabý, radiotelegrafista P/O Matoušek, přední střelec P/O Truhlář, zadní střelec Sgt Albrecht.

16. října 1940 havaroval při návratu z náletu na Brémy letoun S/Ldr Veselého, velitele letky "B"311.ČS bombardovací perutě. Vzhledem ke změnám v jednotlivých posádkách byli v okamžiku havárie v letounu tito letci: S/Ldr Veselý, Sgr. František Zaplétal, P/O Slabý, P/O Matoušek, Sgt. Albrecht a P/O František Truhlář. Nad cílem zažila osádka bombardéru T-2990 hotové peklo, při zpáteční cestě jim nad kanálem vysadilo rádio a osádka s bombardérem zabloudila až někam nad Londýn, kde s letounem narazili do balonových baráží. Jedno z lan jim odřízlo celé křídlo. Zřítili se na tenisový kurt a bombardér okamžitě začal hořet v plamenech našla osádka smrt. Jen zadní část trupu se oddělila a v ní našli poručíka Františka Truhláře. Byl těžce popálen. Po zdlouhavém vyléčení byl F. Truhlář zařazen znova mezi činné letce.

Po výcviku byl jako operační pilot zařazen k 312. čs stíhací peruti. 11.června se při kolizi s překážkou jeho přistávající Spitfire MK IX vzňal a F. Truhlář utrpěl znovu četné popáleniny. Prošel opět řadou plastických operací a léčení za vedení významného anglického lékaře Archibalda McIndoe. Do vlasti se vrátil krátce v roce 1945, musel se ale znovu vrátit do Anglie. Definitivní návrat přišel v roce 1946.

Jako zástupce velitele 12. pluku v Praze - Kbelích slouží znovu u letectva . 3.12. 1946 při letu Praha - Brno, zaletěl nad rodnou Lomnici nad Popelkou. Při předvádění akrobacie na S-89 Supermarine Spitfire LFMk IXE s.č TE - 562 CX-1 zachytil o střechu jednoho domu a zřítil se František byl na místě mrtev.

Po dobrém obědě projíždíme celou Lomnicí a musíme ještě vystoupat až do Ploužnice, kde na nás už čeká nádherný sjezd až do Bradlecké Lhoty (Zuzanka si dělá další rychlostní rekord, když na tachometru jako maximálku později objeví číslici 50 km/h). Ze Lhoty je to do Železnice koiusek a my se zastavujeme na náměstí, kde jsme vlastně ještě nebyli.

Mají na něm zajímavý pomník Jana Husa i se skalkou .

Uvědomujeme si, že nás už několikrát známí upozorňovali na Prostřední Mlýn a tak hledáme, kudy bychom se tam mohli dostat. Podle mapy to bude nejlepšípo zelené značce. Cestou se stihneme ještě otočit po hezkém kostelu sv. Jiljí, který tu mají.

Zmínka o kostelu je již z 13. století, padl ale za oběť vojenskému běsnění během 30. leté války. Tenhle, který byl postaven z části i z původních románských kvádrů, byl postaven v letech 1727 až 1739. Románskou podobu si zachovala pouze věž, kterou pak v roce 1852 zvedli ještě o patro. Stejně jako na mnoha místech v okolí, i zde je pomníček obětem z Prusko - Rakouské války, která se tu prohnala v létě roku 1866 a vyvrcholila slavnou řeží u Hradce Králového.

Cestou projíždíme kolem kopce Železný (370 m.n.m), jenž je jakoby dvojčetem známějšího Zebína stojícího blíže Jičínu. Za zvuký střelby z nedaleké střelnice za chvíli přijíždíme na Prostřední Mlýn, který je opravdovou oázou ukrytou v polích.

Dnes jsou naše bříška již naplněná, ale někdy příště se tu snad na gáblík zastavíme. Musíme se pak kousek vrátit zpět, protože u pily jsme se od ní museli oddělit. Vlastně jsme ani nevěděli, že u Železnice nějaká pila je

Kousek za pilou nás ovšem čekala zajímavá překážka.

Tomuhle se snad ani nedá říkat most přes Cidlinu, je to jen pár planěk přibitých na položený kmen. Kdo se ale nebojí, ten to může vzít brodem.

Pak už ujíždímě poli směrem k Dílcům, kde jsme vlastně také ještě nebyli (teda to jsme si už pomalu začínal myslet, že jsme v našem okolí byli už všude ...).

Dílce je malinkatá vesnička u Jičína, ale musejí tu mít dobré zastupitele, protože tu mají jednak upravené koryto Cidliny, ale i kurt a bazén! No řekněte, kdo todle má?

A takhle vypadá panorama, kde před námi jsou Dílce, vlevo pak hřeben s Kumburkem a vpravo už vykukuje Jičín (jen to barevné spektrum je trošku šílené, on to ten mobil bohužel lépe nezvládá).

Teď musíme ještě trošku vyšlápnout do kopečka na Brada, kde se dáme vpravo a sjedeme do Jinolic.

V Jinolicích se lehce občerstvíme U Čochtana a dalším stoupáním vyjedem až do Pařezské Lhoty, abychom se kolem Pařezu prosmykli úžlabinou do Blat.

Těšíme se na černou třináctku ze Svijan, kterou tady v okolí mají pouze v Mladějově. Tam nás překvapí příjezd svatebčanů, ale naštěstí zahrádka venku normálně funguje.

S chutí si objednáváme černé pivo, ale je nám podezřelé, že servírka se dušuje, že to je černá desítky, když my jsme si jistí, že ve Svijanech dělají prostě jen černou kněžnu, což je třináctka. Stalo se, co jsme čekali. Slečna nám donesla krásně načepované černé pivo, ale bohužel, pozřít se to nedalo. Tahle černá kněžna byla už po smrti. Chťové pohárky si tedy vyčistíme klasikou, tedy už i v dalekých krajích oblíbenou jedenáctkou a dáváme se na cestu domů.

Tenhle výstup serpentýnami ke Stéblovicím moc rádi nemáme, alůe dnes nám to jde kupodivu nějak snadno.