Cyklotrasy ze Sobotky a nejen o nich

 Ještě za kuropění nabíráme další účastníky zájezdu, zaujímáme co nejpříjemnější polohu v ne zcela zaplněném autobuse a snažíme se něco naspat. 

 Čůrací a papací zastávka je v Kaplici, kde hned proti benzínové pumpě navštěvujeme saloon, který právě otevřeli a dáváme si ranní bramboračku (no, ona vlastně už není ranní, spíš polední).

 Interiér tu mají stylový, vše ala Jack Daniel, i bikiny s jeho logem se tu dají koupit .

 Přes Dolní Dvořiště jsme se přehoupli do Rakouska a kousek za Lincem už na nás v dálce mávají Alpy!

 A pak byly kousek blíž ...

 ... až byly u Altersee v Solné komoře už skoro na dosah.

Německým výběžkem a Bad Rerichenhall jsme projeli aniž jsme si něčeho všimli a zastavujeme na odpočívadle za Unken, odkud tedy vyrazíme již po svých k Zell am See.

 Addíl jezdců je nastoupen a tak tedy vyrážíme.

 Jůůů, támhle snad už vidíme na vršcích sníh! Cyklostezka Tauernweg vede buďto takto u silnice, nebo po velmi dobrých vyhrazených silničkách, takže přímý kontakt s vozidly téměř nehrozí.

Celý den, vlastně už odpoledne, nás bude provázet řeka Saalach, pojedeme proti jejímu proudu.

 Před Loferem zaostřujeme foťáky a opravdu, v dáli na hřebenech hor je to opravdu sníh, v červenci! No, to je ale přece v Alpách normální, to jen my, co tu jsme v létě poprvé, se chvíli divíme .

Takhle to fotí stará Motorola (nehoře)  a takto (dole) úplně nový Sony Ericsson s Androidem. Nějaký rozdíl tu kurňa asi je .

 Podobně jako všude jinde, je po údolí rozházeno spousta usedlostí, občas se slučujících do vesniček čítající několik popisných čísel.

Todle by se dalo jet! Zajímavé je, že po celou dobu našeho putování, kdy jedeme a pojedeme kolem horských řek a říček, jedině zde u Loferu potkáváme dva rafty. Asi se to v Rakousku moc nenosí. Ani bych se nedivil, kdyby i ti, co jsme viděli, byli našinci.

 Lofer je první vesnička, kterou projíždíme a tak fotíme a fotíme. Takhle upravené a vyzdobené to mají Rakušáci ale všude. 

 Tahle aplská údolí byla určitě ve středověku (nejen) svědkem mnoha krvavých řeží, tenhle pomníček tu mají k uctění památky padlých za obrasnu své země v prosinci roku 1800. Všimněte si dělových koulí. 

 Podle silnice bychom se měli prosmýknout někde mezi těmi kopci před námi. 

 Dojedeme tak až do svatého Martina (St. Martin). 

 A opravdu, cesta nás vede mezi horami, které jsme před chvílí viděli v dáli. Údolí se zužuje (Obsthurn), i silnice musí překonávat Saalach. 

  O kus dál se nachází vstup do nejdelší průchozí jeskyně, má 42 km. My jsme se díky spěchu ale dovnitř podívat nemohli (nestihli). Lamprechtshöhle patří k nejrozsáhlejším jeskyním systémům na světě. Vstup je bez průvodce a zpřístupněno je pár stovek metrů s mnoha schodišti a žebříky.

 Celkem nás to mrzelo, tak alespoň krátké oficiální video.

Ve Weissbachu přejíždíme silnici na levou stranu údolí po kterém pojedeme vlastně až do Zell am See.

 Nemůžeme si nevšimnout divné "dráhy zubačky(?)" vedoucí kolmo na horu Rauchkopf, kterou podjíždíme. Na druhé straně hory je ale přehrada Daissbachstausee, tak snad to má s touhle věcí souvislost, "zubačka" totiž končí zde dole transformační stanicí. 

 A o kus dál vlevo míjíme i nějaký autodrom, nebo co to bylo, nějaká auta se tam proháněla. O kus dál je ještě hotel a golfové hřiště.

  No a zde se už otvírá celé údolí Zell am See, v dálce už jsou vidět zasněžené vrcholy Kitzsteinhornu a Grossglockneru za Kaprunem.

 Když se otočíme, vidíme, odkud jsme přijeli.

Městečko Saalfelden objíždíme zleva (za měsíc se tu pojede mistrovství světa bikerů). Vidíme i malý hrádek (to jsou ty dvě věžičky na novostavbou v dálce). Měl by to být Lichtenberg. Zmiňován je již v roce 1281 a založil ho Friedrich II von Walchen a i nyní je v soukromých rukou a veřejnosti nepřístupný, prostě tam někdo bydlí . 

 V Saalfeldenu si nemohu nevyfotit zajímavý kostelík. 

Zde by se dalo jet už přímo k jezeru, my ale na radu našeho průvodce odbočujeme k hezké vesničce Maria Alm.

Až tady si končně dáváme pivečko a malé občerstvení. Je to k nevíře, ale zjišťujeme, že v Rakousku nemají žádné občerstvovny, jak jsme na ně zvyklí od nás. Zde prostě neuvidíte zahrádku se slunečníky obklopenou stojany plnými kol. Velmi zvláštní!

Moc času ale nedostáváme, je prý nutné se vydat dál, abychom stihli nejaký odpočinkový čas pro řidiče autobusu, aby s námi mohl brzy ráno vyjet za další cyklotrasou .

 V Almdorfu si každý fotí snad každý. Jak to tam ten sedlák dostává, to by mě tedy zajímalo. V každém případě ale ušetří dost místa. 

 V Rakousku není divné, že cesta vede přímo dvorkem statku (hi, autor byl konečně vyfocen! ).

 Krásnou scenérii lindauwaldského hřebene na druhé straně jsme si museli také vyfotit.

 No a pak už před námi bylo jen Zell am See.

Ještě jednou mrkneme po proudu Saalachu odkud jsme přijeli

a už je tu známe jezero se stejnojmeným lázeňským městečkem Zell am See.

 My však bydlíme až na samotném konci vesničky Thumersbach v nadmořské výšce 1000 m. n. m. Naštěstí těch 300 výškových metrů šlapat nemusíme, dole na nás čeká autobus, který nás i s koly k chatě Stoffenhof vyvezl.