Cyklotrasy ze Sobotky a nejen o nich

Ráno je jako malované a tak se můžeme pokochat úžasným výhledem na Zell am See, jenž leží přímo pod námi, naproti jsou pak vidět lanovky a sjezdovky na Schmittenhöhe (2000 m.n.m). 

A toto je náš penzión Stoffenhof, my jsme bydleli hned pod tím nápisem, o ubytování ale až později.

Brzo jsme také vyrazili proto, abychom se na parkovišti nejen otočili, ale abychom mohli parkovat na tom horním, které bývalo zdarma. Když píšu bývalo, tak to znamená, že nyní už se tam platí, WC je tam ale myslím stále zdarma. 

Kaskáda vodopádu je vidět už z parkoviště a jak patrno, opravdu jsme tam byli zatím sami.

Je zvláštní, že tento úchvatný vodopád nemá své vlastní jméno, třeba něco jako "Duhová oblaka" nebo "Hřmící vody", dostal jméno prostě od nedaleké vesničky Krimml. S výškou 380 m je to prý pátý největší vodopád světa, kterým proteče průměrně asi 5,5 kubíku vody za vteřinu.

 Vstupné je 2,5 € a až k chatě, která je asi ve dvou třetinách vodopádu, se to dá hbitě vyběhnout za 15 minut, s kocháním se po mnoha vyhlídkách to je ale nejméně na hodinku. 

Vodopád je opravdu úžasný, řekl bych, že předčí i ten u Quebecku v Kanadě, který jsem měl tu možnost už také vidět.

Čas nás ale tlačil, a tak až k hornímu vodopádu nám dojít nebylo přáno, ani pivko v hospůdce jsme nestihli, tak alespoň pohled nahoru.

Ono než to popisovat a fotit bude lepší tu nádheru ukázat na videu: 

 Cestou nahoru jsme měli také možnost vidět, kudy se naše cesta bude za chvíli ubírat. Je to vesnička Krimml a nad ní vrchol Gernkogtel (2267 m.n.m.). 

Za tím vrcholem je nějakých 25 km SV známý Kitzbühel. My už ale nasedáme na kola a podle vody sjíždíme údolím k potůčku, ve který se vodopád změnil. Nyní má název Salzach.

Údolí je to opravdu malebné, jak se ale dostanou v zimě až nahoru k těm chatkám, to by nás tedy zajímalo. 

V Krimmlu (spíš ale v Lahnu před Krimmlem) také končí úzkokolejka (760 mm), kterou se sem dá pohodlně dojet třeba až z Kaprunu. Jmenuje se Pinzgauer Lokalbahn (dříve Pinzgaubahn, nebo také Krimmler Bahn) a v roce 2005 byla u Mittersilu silně poškozena, oprava byla dokončena v roce 2010. Jezdí tu už od roku 1898 a původně bylo plánované její propojení s tyrolskou Zillertalbahn. Z Zell am See, kde koleje začínají, je to do Krimmlu 52 km. Cesta trvá asi 1,5 hodiny a z Zell am See vyjíždí každou celou hodinu. Za kolo se platí 2 € a jestli jsem to dobře vyčetl z rakouského ceníku, dle tarifu by cesta měla vyjít na 10 €.

a

Tak támhle někde nahoře sbírá své vody ten vodopád, tomu masivu říkají Wieser Wald. 

Cyklotrasa vede většinou podél silnice, nebo po prašných a asfaltových stezkách v lesích poblíž. Potkali jsme i místního řezbáře. 

Nutno dodat, že veškerá stavení tu jsou krásně udržována a vyzdobena muškáty (jsou to muškáty?) všech barev a tak jako v jiných rakouských údolích, jsou domečky rozesety po celém údolí i jeho stráních. 

Rakušané nejsou tak úzkoprsí jako my a tak si nemůžeme nevšimnout stožárů vysokého napětí lemující naší trasu po levé straně vysoko v úbočí nebo třeba sluneční elektrárny až na samotném vrcholku Wildkogelu. 

To už ale za Rosentalem odbočujeme mírně vpravo, abychom se přiblížili až k zajímavě vypadajícímu vrcholu Hrautgarten. Tenhle vršek, který vidíme, je ve výšce 2024 m.n.m. a pokračuje jako hřeben až ke Schlieferspitze s výškou 3290 m.n.m. 

Přejíždíme horský potok Obersultzbach vlévající se do Salzachu. 

Opouštíme homoli cukru, jak jsme si ten kopec trefně pojmenovali a už vjíždíme do Neukirchenu, ze kterého vede lanovka do zimního střediska pod Wildkogelem s mnoha vleky, dá se k němu dostat také lanovkou z Bramberga (skanzen, kam jsme nezajeli, jednak to bylo do kopce ale hlavně nám přišlo, že podobné domečky vídáme vlastně stále), kudy pojedeme za chvíli. 

A takhle vlastně vypadají všechny cyklostezky, po který jsme se v Rakousku pohybovali, moc se těšíme, až se takových dočkáme i u nás. 

Už je ale vidět, že od Krimmlu nás začínají dohánět těžké mraky a tak když projedeme kolem Mühlbachu, zastavujeme na parkovišti u koupaliště v Hollersbachu, kde na nás již čeká náš autobus. Můžeme se občerstvit a pokračovat na kole podobnou cestou dál až do Kaprunu, ale protože se objevují první kapky, nasedáme dovnitř a necháváme se na radu našeho skvělého řidiče z AD Zikmund odvést. Nevysadí nás ovšem na smluveném místě na okraji Kaprunu u bobové dráhy, ale vyveze nás až nad Kaprun, kde nám radí navštívit soutěsku pojmenovanou po nějakém Sigmundu Thunovi. Je to vlastně první parkoviště nad Kaprunem směrem k lanovkám na známý Kitzsteinhorn. 

Nad Kaprunem je ostatně celá soustava elektráren a vzájemně propojených jezer, určitě se tam někdy podíváme. Dnes stihneme jen jednu, která je právě pod touto soutěskou. 

Protože je počasí jaké je a i když nyní zrovna neprší, nebudeme podnikat žádnou dalekou tůru, projdeme si jen soutěsku ke hrázi Klammsee (to je po té světle zelené). 

Kupujeme si tedy lístky (3,9 €) a vstupujeme dovnitř. Dlužno dodat, že nám opět spadla čelist, jako když jsme dnes ráno prvně uviděli Krimmelský vodopád. 

Fotek máme hodně, ty nejlepší jsou v galerii níže, nejlepší ale opět bude použít videa z youtube:

 Soutěska končí hrází tvořící úžasný vodní závěs. 

V Klammsee je neuvěřitelně modrá voda, ostatně jako asi ve všech vysokohorských jezerech. 

Impozantní je i pohled na soutěsku ze shora. 

Měli jsme ještě chvíli času a tak jsme se mrkli i do samotné elektrárny (všimněte si lopatek peltonových turbín vpravo, nějaké mají vystavené i venku), kam je vstup zdarma. 

Hned pod ní je krásně vidět, jak se mísí vzduchem namixovaná voda z turbín s tmavou tekoucí ze soutěsky. 

V kaprunském casinu jsme se nadlábli 

a nechali se domů odvést autobusem, který na nás čekal na parkovišti pod Kaprunem. V pozadí je vidět, že mraky už se snášely hodně nízko, vpravo je pak dojezd bobovky. 

Někde tam nahoře v mracích je známý Kitzsteinhorn.

Tím tedy dnešní putování končí, rychle do sprchy a do hajan, ráno se opět vstává brzy!