2012 Rakousko - Salzburg
Že noční bouřka byla opravdu vydatná, to vidíme hned po pár kilometrech, když se z okna podíváme na Salzach.
Todle by se fakt jet nedalo 
. Za chvíli míjíme známé lyžařské středisko Bischofzhofen se skokanskými můstky.
Co nás ale mrzí je fakt, že na kole bychom se podívali na hrad Hohenwerfen, kolem kterého nyní pouze projíždíme.
| Hrad vzniká v roce 1077, kdy ho nechává stavět arcibiskup Gebhard von Helfenstejn. A spolu se salzburgským Hohensalzburgem, který ve stejné době nechává stavět stejný arcibiskup, měl sloužit k ochraně obchodní stezky vedoucí podél Salzachu, po které tehdy putovaly především karavany obchodníků se solí mající tehdy cenu zlata. Arcibiskup stál v době boje mezi mocí světskou (císař) a církevní na straně papeže, ale svá díla nikdy dostavěná neviděl. Devět let musel strávit v exilu v Sasku a když se pak na rozestavěný hrad vrátil, zakrátko skonal. Hrad pak dostavěl jeho nástupce arcibiskup Konrád I von Abenberg. Tato pevnost byla dobita pouze jednou a to v době selských bouří v letech 1525 až 26. To, co vidíme dnes je ale dílem přestavby z druhé poloviny 16. století, kdy z hradu udělal moderní pevnost italského typu Johan Jakob von Khuen-Belasy. Hrad pak strádal a trvale ho začal obávat po dalších úpravách až arcivévoda Evžen Rakouský, který ho získal v roce 1898. Požír v roce 1931 pak velkou část paláce zničil, ale po opravách jej arcibiskup nakonec musel v roce 1938 prodal Salzburgské župě. Za druhé světové války sloužil hrad i jako školicí centrum NSDAP. Do roku 1945 zde bylo přes 40 let výcvikové středisko salcburského četnictva. Od roku 1987 je zpřístupněn areál hradu veřejnosti. |
Hrad je známý sokolnickým muzeem a v jeho prostorách probíhají představení s dravými ptáky. Nahoru se dá dostat lanovkou, vstupné je 10,50 € a zahrnuje možnost si prohlédnout tři doprovodné expozice, mají tu dokonce namluveného průvodce v češtině (narozdíl od salzburgského hradu, kde je jen český text).
Užijeme si dálniční zácpy, ale ještě dopoledne přijíždíme do Salzburgu.
Mají to tu zajímavě zařízené, a tak aby se tu protočilo co nejvíce autobusů, máme na vystoupení jen pár minut a bus musí pryč, proto se plánuje odjezd na pevnou hodinu, naše zázemí na čtyřech kolech bude celou dobu někde za městem.
Pokukujeme po hořením hradu, dominantě celého města, ale nemohu si odpustit sem nejdříve hodit jednu logickou hříčku v podobě těchto značek hned u parkoviště.
Těžko říci, co tím orgán myslel, mě to přijde jako začátek (Anfang) konce (Ende). A teď už ten hrad.
Do centra vcházíme po Kaigasse a už na nás dýchá atmosféra, která není nepodobné naší matičce Praze.
Spěcháme na náměstí, kde v informacích získáváme mapu, abychom se tu neztratili, když jsme tu nikdy nebyli. Jak ale uvidíme, netřeba jí, historické centrum je horní hrad a vlastně jedna ulice tam a druhá zase zpátky. Začínáme tedy na náměstí, nesoucí jméno hádejte koho?
No ano, velkého místního rodáka Wolfiho, aneb Amadea Mozarta. Vezmeme to tamhle křížem vpravo, ale já si skočím ještě vlevo vyfotit místní dóm na sousedním Residenzplatze.
Rázem si připadáme jako na královské cestě v Praze, kráčíme po Judengasse posetou mnoha obchůdky. Od té pražské se ale liší absencí obchůdků s cetkami, alkoholem od Vietnamců a směnárnami 
.
A tak je tu k vidění třeba zcela unikátní krámek s kraslicemi a vánočními ozdobami.
Rodný dům velkého Mozarta se minout nedá.
Je na Hagenauerplatze a přímo proti němu je tahle pidi hospůdka.
Mimochodem všimli jste si těch zvonků tažených na mozartově domě přímo po omítce a vedoucí k jednotlivým bytům?
Za povšimnutí stojí i poutače vyvběšené do ulice, dokonce i McDonnalds, který tu bohužel nechybí, tuto tradici musel dodržet.
To už ale jdeme po Getreidegasse, na jejímž konci je koste St. Blasius.
Otáčíme zpět a míjíme muzeum hraček,
kde potkáváme tunel, do kterého zvědavě strkáme nos a považte, že nás po pár desítkách metrech přivádí do velkého podzemního parkoviště.
Nyní vidíme hrad z druhé strany, začínáme hledat, kudy bycho se asi tak mohli vyškrábat nahoru, to už jdeme po Hofstallgasse.
Málem bych nezmínil ještě jeden tunel, který jsme zde právě minuli, ten je ovšem určen pro automobily a vede skrz kopec do čtvrti Ridenburg na druhé straně.
Jak fotky naznačují, počasí stále nestálo za nic, spravíme si proto trošku chuť na místní tržnici nějakým tím pečivem.
Výstup k hradu nakonec nacházíme ve dvoře Toscaninihofu, kde nám zvesela vyhrává nějaká kutálka.
Díky Mozartovi je celý Salzburg protknut hubou, včak se tu také koná známý hudební festival a je tu i renomovaná hudební škola. My na tomto místě ale zjišťujeme, že se platí již už zde, na hrad se bez placení tedy nedostaneme a vzhledme k tomu, že na prohlídku bychom měli málo času, upouštíme od záměru jej navštívat, tak snad někdy jindy.
Obracíme tedy k řece, kde jsme si již dříve všimli zajímavého fastfoodu s rybičkami, Nordsee se jmenuje a u nás má snad zatím jen jednu provozovnu v Praze.
Rybička i salát byly výborné a ani ne moc drahé.
Při pohledu na hodinky zjišťujeme, že je nejvyšší čas myslet na návrat a tak pokračujeme k Salzachu, abychom se podívali, jak velký průtok má zde, když jsme ráno viděli jeho rozbouřené vlny na cestě ze Zell am See.
Na potopu to nevypadá, ale vody je tu opravdu hodně. Stihneme se ještě zastavit u "levitanta" na Residenzplatz.
Opravdu vyvedná produkce. Je to dost komické, když pak po návratu domů čteme v novinách, že u Karlova mosti stejné "umělce" vykázala policie s obviněním,. že jde o podvod. No ano, jak by ne, levitovat přece umí jen lámové v Tibetu, ne? No nic, tady rozhodně nikoho levitant nepohoršoval.
Kousek od něj tu mají meteo stanici.
V klusu stihnu ještě cvaknout interiér místního dómu,
ktrásné fríské koně,
Zuzanku u fontány
a už ujíždíme k domovu. Nostalgicky fotím ještě hraniční přechod, kde míval každý přinejmenším stažený žaludek. Dnes je tu přímo "obchvat" a mnoho lidí si ani nevšimlo, že nějakou hraniční čáru přejíždíme. Jak je všechno relativní, že?
Náhledy fotografií ze složky Salzburg
