Cyklotrasy ze Sobotky a nejen o nich

Využili jsme svátků na začátku července a i když nás původně měla být celá banda, nakonec na jih vyrážíme jen ve dvou. Třeboň jsme měli v merku už dlouho, ale až nyní jsme se tedy utrhli. Hledat rozumné ubytování na poslední chvíli se ukázalo být celkem problematické, nakonec jsme se zabydleli ve vile Hana a vůbec jsme nelitovali. Sice to bylo o něco dražší (650,- bez snídaně a nakonec se slevou za 500,- ), ale naprostý luxus a byli jsme velmi spokojeni.

Už když jsme v pondělí přijížděli, honily se nad námi bouřky, my jsme ale věřili, že nám počasí vyjde a že si to opravdu užijeme. Pořídili jsme si cyklomapu, a protože jsme tu nikdy nebyli, v úterý ráno vyrážíme na tu asi nejznámější, "naučnou stezku kolem Třeboně", čekat nás mělo pohodových 38 km.

Sluníčko svítilo a my se vydáváme na cestu, která nás zavádí přímo na náměstí. 

První dojem byl opravdu úžasný, začali jsme tušit, že se nám tu bude opravdu líbit. Projeli jsme Svinenskou a Novohradskou branou, přejeli silnici a 

už jsme civěli jako vyorané myši na rybník Svět. Jednak jsme byli překvapeni tou velikostí, také parník jsme nečekali, ale celkem dost nás vzal rozměr hráze, která byla jednak hodně nad hladinou a i její hřbet by klidně pobral dvě auta, a to už nemluvím o krásných dubech po obou stranách. Jak uvidíme, takhle to tu prostě Jakub Krčín z Jelčan (1535-1604) a před ním Štěpánek Netolický (1460-1539) s Mikulášem Rutardem z Malešova (?-1576) dělali a dlužno dodat, že to dělali opravdu moc dobře. 

Z hráze je vidět pivovar Regent (todle pivo tady mají všude, Svijany to nejsou, ale pít se to dá ) a také velké sádky (druhé podobné budeme vidět později pod hrází rybníka Rožmberk). 

To už ale sjíždíme z hráze (což budou vlastně běhěm týdne jediné kopečky, které potkáme!) k Opatovickému mlýnu a po zelené odbočujeme vlevo do lesa. 

V Sovím lese to ze začátku vypadá jako na Šumavě, zdá se, jakoby se tu těžila i rašelina. Jak jsme zastavili, poznali jsme, že Třeboň to nejsou jen rybníky, ale i komáři! Repelent je tu prostě věc zcela nezbytná. A to už jsme začali áchat a divit se. 

Asfaltka v lese, kouzelná zákoutí s rybníčky s blatouchy a lekníny, zákaz vjezdu pro auta, k našemu velkém překvapení také téměř žádný provoz cyklistů nebo turistů. Prostě dokonalý cyklistický ráj! Později jsme to už nefotili, ale tohle sem dát musím. Prostě jedem několik kilometrů (tohle bylo k Majdaleně), zastavím se, udělám fotku před sebou 

pak se otočím a udělám fotku odkud jsme přijeli. 

Tahle rovinka má víc jak 5 (slovy pět) kilometrů. No není to úžasné? Jen se holt člověk nesmí zastavovat, ti komáři jsou opravdu všude. Dojeli jsme tedy na Majdalenu. Tam je třeba si dát trošku pozor, je třeba se dostat přes krajskou, poměrně frekventovanou silnici, ale kousek za odbočkou už na nás čeká první občerstvovačka (jak se ukáže, nejsme tu dnes naposledy ).

Jak je patrné z fotky, cyklisté tuhle hospůdku U Pilaře mají rádi a cyklisty má rád i personál, symbióza takřka dokonalá. Sedáme si na zahrádku, před polednem tu ještě bylo celkem volno a dáváme si skvělou gulášovku. Mezitím, pod přístřeškem, přečkáváme menší přeháňku, vidíme však, že k Třeboni, odkud jsme přijeli, se táhnou hodně černé mraky (ostatně jsou vidět i na této fotce) a je slyšet i silnou bouřku. My jsme však v suchu, najedení, a tak můžeme pokračovat dál. Je třeba se ale ještě mrknout na známý jez zabiják, který je hned pod hospodou. 

Vypadá celkem mírumilovně, že? On by byl, kdyby se při větší vodě nenašli pitomci, které to napadne sjíždět. Ten válec opravdu nikoho ven jen tak nepustí (jez se vždy přenáší). Lužnice je zde ještě jen jedna řeka a žádnými peřejemi opravdu neoplývá. 

I proto budem celý týden vídat rodinky s pádly, často na vodě zahlédneme i pejsky (jednoho yorkšíra dokonce i s vodáckou vestou!). Teď bychom měli odbočit vlevo na Lutovou, ale hle! My jsme se ocitli ve Finsku! 

Kousek dál je tedy odbočka vlevo a vůbec se nelekněte nápisu, že projíždíte soukromým majetkem, je to obyčejná okreska, ale takhle to tu prostě z nějakého důvodu mají. Kolem rybníků Nový a Starý Kanclíř se dostáváme do Lutové, typické jihočeské vesničky. 

Od rybníků až asi půl kiláku za vesnici jedeme stále do kopce, z čehož jsme celkem převapeni, ovšem nic hrozného to není. Snad právě proto tu asi pěstují zajímavé rostlinky . 

Po příjemném sjezdu míjíme další rybníky, když pak vyjedeme ke Stříbřeci, připadáme si jako na Šumavě. 

No ono aby taky ne, vždyť jsme tu 450 metrů nad mořem, tedy o téměř sto metrů výš než náš domov. Nedaleko za vesnicí je samota s hospůdkou U Emy Destinové (prý je zde specialitou cibulová polévka). 

Podle pódia se tu snad pořádají i nějaké potlachy, či koncerty? Tentokrát se zde nezastavíme, pokračujeme dále a opět se nám zjeví pod mostem Lužnice, to je už Nová řeka. 

Ema Destinová sem často jezdívala, věřím že vlhký vzduch dělal hlasivkám této divy určitě dobře. Prý milovala tenhle kraj a ráda i rybařila. O roku1914 až do své smrti (1930) jí patřil zámek ve Stráži nad Nežárkou (později i pila a vila). Pár stovek metrů v pravo za mostem je její malý pomníček. 

Neuběhne moc chvil a už jsme ve Staré Hlíně, cestou začínáme registrovat, že tu nedávno musel projít opravdu pořádný šplouchanec. Ve Staré Hlíně si všímáme kamenného mostu, který byl původně na krajské silnici spojující Stráž nad Nežárkou s Třeboní. Nyní ho nahradila nová silnice a na druhé straně, na rybníku Vítek později uvidíme i jeho druhou část.

My už ale neleníme a chvátáme do hospůdky, něco nás ale žene k té, co je až za restauračkou přímo u silnice. 

Děláme dobře. Je tu příjemně, personál je ochotný i WC mají uklizené a voňavé. Je nám jasné, že i sem se ještě podíváme. Zvláště poté, co si dáváme výbornou uzenou rybičku. 

Já sice ryby nemusím a začínám s knedlíky a kuřátkem na paprice, ale jakmile rubu ochutnám, už příště neodolám, to Zuzanka si prostě musí dát ještě jednu (což budeme za pár hodin proklínat). 

Po příjemném obědě pokračujeme dále k Rožmberku, ještě ve Staré Hlíně nás ale zaujmou dvě luxusní fotbalová hřiště, jedno dokonce s umělou trávou. Nikdy jsme tam ani později hráče neviděli, kdepak se tu asi vzala? 

Že je rybník Rožmberk nadosah poznáme podle povodněvého přepadu. Vzhledem k velikosti rybníka je i toto dílo hodně veliké, a jak se v roce 2002 ukázalo, vymyšlené to měli velmi dobře. Rožmberk povodeň, která vyplavila i Prahu, zvládl celkem bez úhony. Jo a ty mřížky, ty tam jsou pochopitelně proto, aby s velkou vodou neodplavaly ryby . 

Tam vzadu jsou vidět ještě pilíře mostu, který tu dříve také stával.

Normálně se však rybník vypouští takovouto konstrukcí, kterých je tu tuším pět, a pokud se pustí naplno, klesne přes noc prý hladina jen o pár centimetrů. Někde prý je ještě původní propust z dubových kmenů. 

Na této fotce už je vidět vršek hráze, která je opravdu impozantní. Její délka je asi 2 km, výška hráze počítám kolem deseti metrů a základ na dubových hatích je šitoký 55 m. Člověka to uchvátí o to víc, když se dočte, že dělnici vozili materiál na hráz obyčejnými kolečky a celé se to ještě ručně hutnilo. 

Tam na druhé straně je už Třeboň, ale také povážlivě černající obloha. 

U stavidla chvíli váháme, zda nezůstat, než se bouřka přežene, ale chabé slunečníky a staré, mnohdy suché větve dubů nad nimi, nám však mnoho jistoty nedávají, a tak vyrážíme dále k Třeboni přes Přeseku doufaje, že domů dorazíme dřív než ta slota přijde.

Ve vesničce ještě fotím hezké stavení ale za ním už jsou vidět opravdu hodně zlověstné mraky. Tak co myslíte? Stihli jsme to? 

Správně, nestihli