2016 08.31 Francie: Arles, Les Baux

31. 8. 2016

Remoulis kostel Notre Dame et Saint Martin.

V Remoulis přejíždíme řeku Le Gardon. Vidíme zbytky mostu, asi památka na II. světovou válku. Ještě takových potkáme více. Je zvláštní, že Francouzi hodně často tyto ruiny neobnovili a postavili vedle mosty nové.

Přes Rhonu.

Nádherný hrad Tarscon.

S jeho stavbou začal v roce 1400 sicilský král Ludvík II., který byl pánem Provence. Hrad chránil zemské hranice, které tehdy tvořila Rhôna. Pro nároky nového renesančního způsobu života upravil interiéry hradu Ludvíkův syn, král René I. Od 16. století se začal hrad užívat jako státní vězení. Bývali zde umisťováni zajatci z válek, které Francie vedla. Z té doby se na zdech dochovaly osobité kresby lodí, graffiti svého druhu, které zajatí námořníci vytvářeli.[2]

Hrad postupně chátral, jeho interiéry byly poničeny za Velké francouzské revoluce. K záchraně hradu přispěl Prosper Mérimée, který ho ve 30. letech 19. století navštívil ve funkci státního inspektora nemovitých památek. Ve 20. letech 20. století bylo hradní vězení zrušeno a začalo se s rekonstrukcí objektu pod vedením architekta Julese Formigé. Další rozsáhlé opravy hradu, který je celoročně přístupný, proběhly ve 40. a 80. letech 20. století.

S Tarasconem je spojena legenda o svaté Martě. Podle ní se měla po ukřižování Ježíše odebrat spolu se svými sourozenci Lazarem a Máří Magdalenou na území dnešní Provence, kde se věnovali misijní činnosti. Obyvatelé dnešního Tarasconu byli sužováni drakem Tarasconem. Marta ho za pomoci kříže a svěcené vody přemohla. Sídlo získalo jméno podle draka, Marta byla pohřbena ve zdejším kostele. Příběh je obsažen ve sbírce středověkých textů označovaných jako Legenda aurea.[1] Drak je od té doby symbolem města. Událost je připomínána každoročně o Velikonocích slavnostním průvodem.

Kostel sv. Marty byl postaven v románském slohu ve 12. století na základech raně křesťanské stavby, z níž se dochovala jen krypta ze 3. století s údajným hrobem sv. Marty. Ve 14. století získal dnešní gotickou podobu. Impulzem ke stavbě kostela bylo objevení Martiných ostatků v raně křesťanském sarkofágu v roce 1187.

Další zbytky mostu, tentokrát v Arles, kam dojíždíme po nábřeží vedle železniční trati. Vedro, vedro, vedro.

Nábřeží Arles.

Tak tady někde chodíval Vincent van Gogh a čerpal náměty pro svá plátna.

Ve starověku se Arles jmenovalo Arelas nebo Arelate. Město bylo založeno Galy v místě ligurského sídla Theline. Julius Caesar je v roce 46 př. n. l. povýšil na kolonii Šesté legie a jejích vysloužilců ('Colonia Julia Paterna Arelate Sextanorum)'. Jako jeden z mála dobrých přístavů mělo město velký význam a soutěžilo s Massalií (Marseille) o prestiž v námořním obchodu. Největšího rozmachu dosáhlo město za císaře Konstantina (lázně na snímky nesou jeho jméno), který Arles zvětšil a zkrášlil a do jména přidal Constantina. Roku 395 se stalo hlavním městem Galie a mohlo mít až sto tisíc obyvatel. Roku 402 pak byla Praefectura Galliarum, nejvyšší úřad západořímské říše, přesunuta z Trevíru do Arles.

Atmosféra Provance.

Náměstí Forum s radnicí.

Našli jsme i michelinskou restauraci.

Římský amfiteátr pojmul až 25 tisíc diváků a měl rozměr 140 × 103 m

Ve středověku sloužil jako pevnost a jedna z obranných věží se dokonce dochovala.

Vracíme se k autobusu na nábřeží, kde jsme nechali kola a po stejné cestě se vracíme několik kilometrů, abychom pak odbočili vpravo a nabrali směr do Les Baux.

Zde v Provance stále projíždíme kolem vinic nebo olivových hájů. V tom vedru zde asi nic jiného neroste ;-)

Les Baux-de-Provence je starobylá vesnice se zříceninou hradu, ležící na skalní plošině na jihu Francie v departementu Bouches-du-Rhône. Obec získala pojmenování podle svého umístění – baou znamená v provensálštině „skalnatý výběžek“. Vesnice byla zařazena mezi Nejkrásnější vesnice Francie.

Podle této vsi byla pojmenována hornina bauxit, kterou zde v roce 1821 poprvé objevil geolog Pierre Berthier.

Hrad zde stál již ve 3. století, v 5. století se zde v jeskyních skrývali křesťané z Arles před barbary. Zkázu mu ale přineslo až století 17., kdy se město přidalo na stranu bratra vládnoucího Ludvíka XIII, Gastona Orleánského, který vedl povstání proti králi. V létě 1631 bylo po obléhání, trvajícím 27 dní, město i s hradem dobyto vojsky místodržícího z Arles Charlese d´Estoublon. Na příkaz kardinála Richelieua bylo opevnění hradu a města během jednoho měsíce zbořeno. Město bylo prodáno jeho obyvatelům. Pak už jen skomíralo.

Hradní areál se rozkládá na sedmi hektarech. Hradní jádro, postavené v dnešní podobě zřejmě ve 13. století, se skládalo z bergfritu a paláce. V jeho prvním patře se nacházelo 15 místností. Hrad chránily 3 věže: Saracénská, Taravelle a Prokletá. Do vnitřního hradu se přicházelo branou Laura, umístěnou mezi věžemi Saracénskou a Prokletou. Nejstarším hradním kostelem je částečně dochovaná kaple svaté Kateřiny z 12. století, původně zasvěcená Panně Marii. Ke změně patrocinia došlo při přestavbě v 15. století. V předhradí se nachází kaple svatého Blažeje zřejmě z 11. století. V 17. století byla přičleněna ke špitálu, založeném v blízkosti kaple roku 1585 hraběnkou Janou z Quinqueranu. Ze špitálu se dochovalo jen obvodové zdivo. Na předhradí je rovněž pomník provensálského národního básníka Charlese Rieu.

Zatímco v roce 1793 mělo 3531 obyvatel, v roce 1906 jen 301. Život se do města začal vracet až s rozvojem cestovního ruchu v 70. letech 20. století.

Ještě zmrzku a zase na kolo.

Kousek nad Le Baux se v bývalém kamenolomu nachází audiovizuální show Carrieres de Lumieres, kde jsou na obrovské plochy promítány plátna známých malířů, což spolu s hudbou vytváří úžasný zážitek. My jsme se tam z časových důvodů kouknout nestihli.

This photo of Carrieres de Lumieres is courtesy of TripAdvisor