Cyklotrasy ze Sobotky a nejen o nich

Po noční bouřce je ale vedro a navíc dost dusno, i tak ale šlapeme na nejbližší kopec, který začíná u hotelu (530 m.n.m.) a vyvede nás až do Waldhäuseru (720 m.n.m.) na což nám muselo stačit 6 km. Nejdřív ale projíždíme několika zaniklými vesnicemi, což už dobře známe ze Šumavy. Tohle je Švarcava.

A už jsme v Bavorsku. Tady se dáme doprava a pokračovat budeme stále po asfaltu do kopce na Waldhäuser. Úmyslně tak nevolíme turistickou cestu, která se nám nezdála vůbec pohodlná. Jo a tohle je už Schwarzach. Druhá část obce Švarcava, která na německé straně zůstala jak byla.

O půl hodiny později, už ve výšce 720 m.n.m. se díváme na vršky Českého lesa z Waldhäuseru (snad kopec Záseky - 703 m.n.m.). Dlužno dodat, že jsme zkusili jakousi lesní cestu vlevo doufaje, že to bude lepší, ale po pár stech metrech jsme to raději otočili zpět na asfalt, těch 10-15% stoupání se přece jen šlape líp po něm, než po hrubé polní cestě.

To už jsme těsně před Stadlernem, jsou tu nějaké odhalené šutry, prý nějaký hodně starý. Mají u toho parkoviště i malou křížovou cestu. No a pasou v tom ovce, či co to je.

Ze Stadlern to pálíme po krajské silnici s minimálním provozem do Weberhäuser, kde odbočujeme prudce vpravo. Silnička je to stále příjemná až sem, což je kousek od přechodu Pleš, my ale budeme pokračovat vlevo k hraničnímu přechodu Tillyschanz - Železná.
Rychle tak sjedeme přes sto metrů, bohužel si to moc neužijeme, protože to je hrubší šotolina, která se nepříjemně šmejká.

Dole u Polstermühle musíme díky těžbě dřeva absolvovat menší objížďku, ale tady je to už je samá rovinka, skoro jako v Třeboni a po 6 km jsme zase na čáře.
Zastavujeme se zde na oběd v hospodě Praha, která je překvapivě zcela plná germánů.

Játra na Berlínský způsob s jablky a cibulkou. Celkem zajímavá kombinace, jen ta kaše nebyla k jídlu. Snad nějaká bavorská, nebo co, prostě jen z vody a brambor, bez mléka a másla. No, hlavně že byla krásně žlutá (asi od kary koření).

To Zuzanka si náramně pošmákla na opečených bramborech se zelenou a žampiony. Nadšená byla i z hříbkové polévky. Vše i s pitím bratru za 600, no nekupte to!

No a to je celá ta krása Café Restaurant Praha. Z venku sice vypadá umakartově, ale uvnitř to celkem jde, takový typiše bajeriše hospoda. No a vedle nesmí chybět ještě nějací ti trpaslíci (viděl jsem i malého betonového traktora!).
Naše cesta bude nyní pokračovat kolem Café po zvlněné rovině až k zámečku Diana. Radar ale napovídá, že se z Germánie žene nějaká slota, tak jen doufáme, že nás zastihne až u Diany.

A takhle to tu vypadá. Od Šumavy k nerozeznání s tím rozdílem, že tu nikdo není. Tři cyklisté na cestě k Dianě byli dnes jediní, které jsme potkali. Támhle tím lesem v dáli se budeme od zámečku vracet, zdolat ale budeme muset ještě ten kopeček vpravo.

Zámeček Diana (soukromý, nepřístupný) a už padají první kapky, takže se rychle schováváme do malé kapličky (taky se jmenuje Diana).. Diana stojí na kopečku, ale těch pár stovek metrů se u s větším převýšením v pohodě zvládne.

No a za chvíli už leje tak, že zámeček zcela mizí a cesta od něj se mění už v téměř sjízdný potok. Doufáme, že to za chvíli přejde a my třeba v malém dešti těch zbývajících 20 km dorazíme. Ó jak jsme se mýlili.

Nakonec jsme tedy po více jak dvou hodinách vyrazili i navzdory dešti. Ten naštěstí ustával a tak z těch posledních 20 km na nás pršelo už jen asi 10, zbytek však bez problému zvládly stromy a mokrá silnice.

Pohled z okna, to jsme už umytí i najedení.