Cyklotrasy ze Sobotky a nejen o nich

Začátek se nevydařil. Pan domácí byl z našeho příjezdu poněkud vyjevený - jak sám řekl, polil ho studený pot. Nemá nás kam uložit. Po kontrole korespondence se ukazuje, že my jsme tu dobře, ale jeho záznamy v knize nejsou zcela aktuální. Rychle nám ale nachází přenocování u souseda, prý to na cenu nebude mít vliv ...
Mno, strčili nás do nějaké chatičky již poněkud zatuchlé, stejně jako posléze donesené povlečení a ručníky. Vypadalo to, že Zuzanku trefí, ale nakonec to skousla a my to do rána vydrželi.
Malou záplatou byla výborná žebra na medu, které tu opravdu umí.

Ráno jsme vše zabalili a naházeli do auta, až se vrátíme, už se nastěhujeme do útulného pokojíčku.
Protože celou noc pršelo, byla ráno celkem mlha a my vyrazili až už bylo vidět na cestu. Vršky kopců nad Třemi studněmi jsou ale stále v oblacích. Jsme zde totiž hodně přes 700 m.n.m. Naštěstí je teplo, pro cyklistiku optimálních 20°C.

Z Kadova jsme to vzali pod nejvyšší místní horou Devět skal k Herálci a odtud touhle úžasnou, téměř 3 km dlouhou, rovinkou na Rychtářku (prej to není ani v Třeboni, říkala Zuzanka) a pak krásným sjezdem až do 600 m.n.m. do Vojnova Městce. To už radar ukazoval, že se blíží nějaký déšť

Rychle jsme tedy vyšlápli k Malému Dářku a právě včas se zastavili v Radostíně v restaurantu U Šimáka (vaří tu výborně). Přeháňka vyšla akorát na oběd a tak jsme osušili sedla a dali se k Velkému Dářku.

Kolem Velkého Dářka se ještě nedávno dalo projít jen pěšky, ale upravili to tu i pro cyklisty. Tady značka velí sestoupit z kola, což jsme učinili a na téhle obkličce se tak podívali na rašeliniště.

V tretrách se ale po mokrých prknech chodit nedá a tak nasedáme a se staženým zadkem to dojíždíme na kolech.

A to je už Velké Dářko. Je tu déle než 500 let a má rozlohu 206 ha. Zrovna tu byly nějaké závody plachetnic.

Kousek před Polničkou je "zahradní železnice". Hromada atrakcí pro děti i dospělé.

Je tu i tohle fešácké kupé jako bar. Trochu mi to připomnělo Pulp fiction.

Z Polničky vede kolem Pilského rybníka do Žďáru krásná cyklostezka, míjíme i tuto pomyslnou hranici mezi Čechy a Moravou, kterou hlídá lev a orlice.

Ze Žďáru musíme domů kolem Zelené hory, kde stojí známý barokní skvost chráněný UNESCem - kostel sv. Jana Nepomuckého.

Zbudován ve 20. letech 18. stol. Vysvěcen 27. září 1722. Patří mezi nejvýznamnější stavby barokního stavitele Jana Blažeje Santiniho-Aichela. R. 1784 vyhořel, r. 1792 bylo uděleno povolení k jeho obnově s podmínkou, že kostel nebude již poutní a že sem bude přemístěn žďárský hřbitov. Konstrukce svatyně vychází z geometrie kruhu, přičemž mnohonásobně opakuje číslo pět. Kolem kostela byl pak vybudován na půdoryse složeném z deseti úseků kružnic prstenec ambitů, který je pročleněn pěti pětiúhelnými kaplemi a pěti branami.

Možná jste viděli fotky tohoto kostela, kdy se kolem něj nacházel hřbitov. Tak tihle nebožtíci byli poměrně nedávno přestěhování na nový hřbitov, nacházející se co by kamenem dohodil od místa jejich původního spočinutí.
Kostelu se tak vrátilo jeho původní určení být poutním místem.

Záměr na stavbu poutního kostela pojal žďárský opat Václav Vejmluva v roce 1719 po otevření hrobu sv. Jana Nepomuckého. Stavba probíhala v letech 1720–1722 na jeho náklad. Smyslem stavby bylo především oslavit Jana Nepomuckého jako mocného patrona a světce.
V době vzniku stál kostel na travnatém vršku, který Václav Vejmluva pojmenoval Zelená hora (dříve se nazýval Černý les nebo Strmá hora) podle vrchu u Nepomuka, ze kterého pocházel Jan Nepomucký i první žďárští mniši. Okolí kostela bylo původně holé a zhruba v polovině 19. století byla Zelená hora zalesněna. Odlesnění okolí kostela začalo v roce 2006 a od roku 2007 je již okolí kostela v původním stavu.

Přes Vysoké, Lhotku a Jiříkovice (k nim jsme se kodrcali do 6% kopce po dost rozbité polní cestě) jsme nakonec vystoupali na Harusův kopec, pod kterým se už nachází Vysočina Arena, to vzadu tedy už je Nové Město na Moravě.

Využíváme té možnosti a jak to jen jde uhýbáme ze silnice na trasy našeho oblíbeného závodu. V TV se to zdá jako malý kopeček, ale věřte, že to je pořádný krpál.
Podjedeme tubusem a už jsme na stadionu!

A to se již blížíme do cíle!

Tak za tím druhým, nebo třetím zábradlím máme již dozajista vystátý důlek. Kolik hodin my tu prostáli v zimě, mrazu i dešti!

A máme tu prvního borce v cíli! On sice neví, že do cíle přijel z druhé strany a že na něj ještě čeká mohutný kopec do Vlachovic, ale já neměl odvahu mu tu radost kazit.

Tohle je sníh na příští závody. Normálně ho mají až téměř k silnici, letos to vypadá, že díky slabé zimně toho moc nasněžit asi nezvládli.
Je to proto, že byla mírná zima, nebo snad už vědí, že ani v roce 2021 se tu žádný velký biatlon nepojede? No, už jsme na toto téma taky něco zaslechli. To by nás hodně mrzelo.

Na začátku Vlachovic je penzion Harvánek, kde mají cyklisty rádi. Svědčí o tom i tenhle patník u vjezdu se všemi velkými průsmyky na Giro Italia. A nesmí chybět ani průsmyky Tour de France. Že by to byly "úlovky" pana majitele? Nevíte? No ano. Do Vlachovic je to od Areny 2,4 km se stoupáním 5,3 %.