2022 08.03 SOOS Vilštejn Seeberg Fr. Lázně

3. 8. 2022

Nejprve atem do SOOSu. První, co potkáváme, je přírodovědné muzeum a v něm tenhle cukrouš deroucí se vejce.

Mamutova stolička. Jsem si říkal, jak mu asi smrdělo z chobotu, nebo jak se šťoural v mezizubních štěrbinách ... Já vím, to se tenkrát neřešilo, zubař je výdobytek moderní doby.

A a taky tu mají tyhle obludky.

Císařský pramen.

Takové jsou tu cestičky.

Kolem ale sucho a pusto.

Nejlépe se tu stavit asi brzy z jara.

Krajina jako na měsíci.

Pokus o pohled do hlubin země.

A ještě jednou pro porovnání.

A další bublifuk, tenhle dělal asi největší kravál. Toto jsou mofety, vývěry CO2 skrz obyčejnou povrchovou vodu, tohle žádná léčivá voda není. Ba naopak. Pokud tu přistane ptáček, nebo přileze ještěrka či jad, je více než pravděpodobné, že díky CO2, kterého je tu při zemi až až, už tu zůstanou navěky.

Pramen Věra je zaplaven vodou z rašelinného jezírka, takže není pitný, jeho voda je znečištěna humáty.

Už Mattoni tu těžil a zpracovával rašelinu pro Karlovy Lázně a Kyselku. Od té doby je tu tahle úzkokolejka.

Tak vida, o kus dál ptáčci hynou a tady se normálně producíruje na rybníku lyska (a nebyla tu sama). Vůbec nevypadala přidušeně.

Mattoniho továrna v Soosu v roce 1868 (nahoře) a před zbouráním v roce 1960.

Sen šíleného sběratele hrnečků.

Nekonečný plaňkový plot. Vůbec jsem se neodvážil odhadovat, kolik kaolínových krasavců tady ukončilo svojí pouť.

Vildštejn ve Skalné.

Románský hrad byl založen kolem roku 1200. Až do roku 1799 sloužil jako panské sídlo, poté byl na předhradí postaven nový rokokový zámek a od roku 1843 sloužil jako sladovna pivovaru. Románský hrad byl založen kolem roku 1200. Až do roku 1799 sloužil jako panské sídlo, poté byl na předhradí postaven nový rokokový zámek a od roku 1843 sloužil jako sladovna pivovaru.

Po roce 1945 byly hrad i zámek zestátněny a začaly chátrat. Koncem 90. let 20. století hrad i zbytky zámku získal Miroslav Pumr, kterému se podařilo oba objekty opravit a zpřístupnit veřejnosti.
V 56 letech v r. 2016 však umírá.

Do hradu jsme nešli, muzeum hasičů nás opravdu nelákalo, a tak jsme omrkli to ostatní, co šlo.

Třeba tohle přízemí v opravované části hradu.

Kde, jako snad na každém hradu, musí ukázat něco z útrpného práva.

Pohled do opravené části, dole tu je tato hezká hospůdka.

Pohled na opravenou část.

A ještě jednou.

Pár fotek, z čeho to tu p. Pumr vysekal. Obdivuhodné!

O kus dál je ve Starém Rybníku taky hrad. Z něj už ale mnoho nezbývá a ani se k němu nedá dostat. Vyfotit se jen skrz plot, to je ta zbořenina až na konci, to před tím je stejnojmenná zřícenina zámku (ale už jsme tu viděli cedulku se stavebním povolením, takže ...???).

Po krátkém kopečku jsme na Seebergu. Teploměr ukazuje 34 ve stínu a tak naše kroky vedou nejprve do stejnojmenné hospody naproti.


K neuvěření, jídlo nám přinesl opravdový Ital v zástěře a dlužno dodat, že jak tyto špagety,	tak i tyto tagliatele byly výborné a oboje bylo překvapivě lehké.

Restaurant Seeberg.

Seebeg je státní, takže veřejně přístupný.

Dá se tedy prolézt odshora až dolů. Je třeba brát v úvahu, že se vlastně jedná o rekonstrukci zříceniny (no ano, soudruzi ...), takže uvnitř není nic původního, spíš to vypadá jako novostavba, než jako gotika, na kterou jsme zvyklí.

V předhradí navíc instalovali tuhle stodolu (vlevo), v ní jsou exponáty selské.

Historie hradu sahá až do konce 11. století a za Přemyslovců býval strategickým bodem. Ve 2. polovině 16. století byl renesančně upraven, ovšem sto let poté jej silně poškodil nájezd Švédů a hrad začal chátrat. Zachránila ho až rekonstrukce ve 2. polovině 20. století.
Současná hradní expozice představuje dějiny interiérů a nábytku v 19. století, černou kuchyni, venkovské nástroje řemeslníků v 19. století nebo historii porcelánu.

Nádvoří.

Z něj vedou vpravo dveře do kaple.

Pod arkádami se projde to tohoto sálu.

Po schodech dolů a je tu nějaká lovecká instalace (za kvalitu se omlouvám, nevšiml jsem si, že nebylo doostřeno).

A o patro níž jsou sklepy. No, sklepy, přístupný je pouze tento jeden.

Krásně vyštukované betonem (chápu, asi to nešlo jinak), jako byste byly v paneláku.

Takže raději zase nahoru, kde vystavuje své obrazy kdosi, koho jsem si nezapamatoval.

Kuk oknem na nádvoří.

Vpravo je nějaká zasedací místnost, snad místo svatebních obřadů?

Další kuk do předhradí.

Z téhle chodby se dá dívat do jednotlivých "pokojů", kde je již zmíněná expozice nějakého nábytku, takže bez komentáře.

Dá se vylézt ještě výš, kde se teprve expozice připravuje.

Odtud už je vidět parkán(?).

I do příkopu.

Úplně nahoře je knihovna.

A vedle snad komůrka knihovníka ...

Schody vpředu jsem se dostal do knihovny, těmi dřevěnými nyní sejdu dolů

Na konci chodby je k vidění černá kuchyně.

Ta jediná tu působí středověce.

Balkón u kuchyně, snad místo kudy vylévali pomeje a jiné chutné věci do příkopu.

Hrad z parkánu.

A ještě jednou předhradí. Škoda, že tu nemají alespoň nějakého psaného průvodce, alespoň já jsem žádného nenašel a ani v pokladně nic nedostal.

A to je Amerika, sjeli jsme z kopečka až k Fr. Lázním.

Od rybníka k nim vede tato krásná alej.


Malej Franta.	Prej mu maj cyklisti šáhnout na paleček, aby jim to šlapalo (nebo je to jinak?).

Společenský dům, hotel Kyjev, Františkův pramen a plynové lázně.

Zasloužená odměna v Café na kolonádě.

Pomník americkým osvoboditelům. Jeho historie by mně fakt zajímala. Nevěřím, že tu stojí od pětačtyřicátého.

Kolonáda.

V dáli kostel Povýšení sv. Kříže, jedna z nekrásnějších empírových sakrálních staveb u nás. Stavba byla povolena císařem Františkem I. na žádost chebského magistrátu.

Zuzanka z nějakého záhadného důvodu potřebovala vidět dvoranu Glauberových pramenů (?) Je tam Glauber III, Glauber IV a Nový Kostelní.

Historie divadla Boženy Němcové se datuje do června roku 1868, kdy byla původní budova s antickým vzhledem podle plánů vídeňského architekta Hügla postavena a otevřena. Ve dvacátých letech 20. století bylo rozhodnuto kvůli rozšíření divadla o dostavbě, kterou vyprojektoval Artur Payr v novoklasicistním stylu, dostavba byla dokončena v roce 1928.