Cyklotrasy ze Sobotky a nejen o nich

Pláže jsou po ránu zatím ještě prázdné, v dálce je vidět jižní konec celého zálivu.

Jako elektrikář úpím, tohle by tu nikdo nezkolaudoval. Je zvláštní, že tady se s tím nikdo nemaže. Prostě natáhne drát a je to. Řekl bych, že při větším lijáku jim to tu musí hezky jiskřit, takto je to totiž téměř na každé budově.

To, co jsme včera sjížděli dolů, nyní šlapeme nahoru. Pokud se podíváte pozorně, tak tam uprostřed v dáli je vidět konec stoupání. Mimochodem tak značka neznamená zákaz vjezdu aut a cyklistů, to dole je totiž motorka, pro cyklisty tu mají trošku jiný obrázek.

Llucmajor objíždíme po obchvatu končící kruháčem, uprostřed něhož je tenhle pozůstatek větrného mlýna. Takových staveb jsou tu mraky. Jo a ten strom před ním, to je tamaryšek, i těch to roste hodně.

Jak jsem včera naznačil, dnes se budeme škrábat do sedla před námi. Je tam vesnička Randa a nad ní, na tom velkém kopci je několik kostelíků a klášter z 13. století. Tam my se ale plahočit nebudeme, nám bude stačit zdolat Randu.

Tam za tím keřem vpravo šlape Zuzanka do kopce, já si tu fotím pohled na moře v dáli, odkud jsme vyrazili.

V Randě je několik vil, jak tomu tady říkají.

Ještě než sjedeme 150 výškových metrů, musím si vyfotit kompletní panorama západního pohoří. Sahá téměř přes celý ostrov, na jedné fotce ho tak vidíte od jihu vlevo po sever vpravo.

Za chvíli už budeme v Morituïri, byl to krásný sjezd po téměř prázdné silnici.

Okouzlily nás křivolaké uličky a díky nim jsme se dostali až na náměstí ke kostelu. Neodolali jsme a zasedli ke stolu hospůdky Can Pieres. Snad proto, že tu obsluhuje rakouský číšník, tu mají středoevropská jídla, zkoušíme tedy místní guláš. Chutná jako doma, snad jen toho koriandru je tam víc, jako ostatně ve všem, co tu prochází kuchyní (tedy doufám, že to je koriandr).

No, zvedat se nám nechtělo, vedro bylo slušné, ale nakonec jsme se překonali, doplnili bidony a pokračovali. Protože už ale byly tři hodiny, rozhodli jsme se Petru vypustit, přeci jen to je ještě 15 kiláků tam a 15 zpět.

Tady bychom normálně pokračovali rovně do Petry, my to ale stáčíme vlevo k domovu.

Poježdění je tu fakt super, i když občas se nějaký ten brdek taky najde. Tam za Zuzkou v dáli už to valí další cyklisti, tito byli dokonce z Česka (na pozdrav ale neodpověděli, namyšlenci jedni).

U Algaidy už to je domů kousek, navíc vesměs z kopce a tak se zastavujeme na trochu toho tekutého kofeinu.

Mají tu dokonce i stojan s nářadím na opravu bicyklů. Po silnici vedle dálnice to tudy valí hodně kolegů, však je to jedna z mála cest zpět do Palmy.

Nás cesta svede až k samotnému letišti, v dáli už se jedno letadlo blíží k přistání.

Letadel tu létá opravdu hodně, však má také Palma třetí největší letiště ve Španělsku. A tak stojíme na kruháči na konci runwaye a s otevřenou pusou na ně zíráme.

Odhaduju, že v největší špičce tu přistává jedno letadlo za 2-3 minuty.

Jak tohle dosedlo, stačilo se otočit o 180° a už jsem mohl fotit další. Fakt obdivuhodné, jak to zvládají (a stejné je to i na odletu).