Cyklotrasy ze Sobotky a nejen o nich

Pro cyklistu typický obrázek Mallorcy, ti ostatní si vybaví moře s pláží.

A ještě jeden vrtulník z blízka. Zvláštní, že jsme za celou dobu neviděli ani jeden v chodu, asi je po sezóně.

Hory se blíží, ale budeme muset ujet asi 30 km, než se k nim dostaneme, teprve pak začne stoupání.

Santa Maria del Cami, zde si dáváme krátký odpočinek tak na jednu colu.

První výšlap nás ale čekal už v Sa Cabaneta, kde jsme museli vystoupat prvních 150 výškových metrů. Zuzanka si dnes půjčila elektrokolo, ale jak se ukázalo, těhle prvních 16 km včetně zmíněného kopce, šlapala pouze za svoje, elektřina neelektřila. Až teprve několik dobře mířených Tesla úderů přinutilo elektroniku Zuzance konečně pomáhat.
Nakonec jsme se ocitli v Alaró, další cyklistické Mecce, a v ní je celému světu známá kavárna plná dresů mistrů světa.

Ano, jde o Cycling Planet.

V Alaró jsme se na chvíli zastavili, abychom se posilnili energetickými tyčkami a trochu si před nadcházejícím výstupem odfrkli.

Mají tu kostel sv. Bartoloměje a hezké náměstí.

Dole, hned vedle kostela vlevo, je tahle "strážní" věž. V téhle budově totiž mají obecní úřad i policii, tak tu možná hlídkují, aby zachytili požár. Nic jiného mne totiž nenapadá.

A je to tu, podřadit a zatnout zuby. Silnice nás povede mezi Puig d'Alaró a Puig de s'Alcadena. Není to vidět, ale tam vlevo nahoře je zřícenina hradu a hospoda (dá se tam taky vyšlapat, vede tam silnice, ale tam my dneska nemíříme). Oba vrcholky jsou přes 800 m.n.m.

A to už jsme projeli průsmykem a díváme se zpět do údolí. Pokračujeme silnicí vedoucí za mnou. Zbývá nám ještě nějakých 200 výškových metrů a to stoupání se na sluníčku fakt dá kousat.

Jupí, jsme tu, první ze dvou vrcholů zdolán. Dobrá zpráva je, že nyní to bude pár kilometrů z kopce a po rovině. Ta špatné je, že ten druhý vrchol je ještě o 50 m výš.

Orient, takhle se ta vesnička jmenuje. Má jen dvě ulice a 30 stálých obyvatel. Je památkově chráněná, protože se v ní zakonzervovala historie. Takhle nějak to na Mallorce vypadalo před 600 lety.

Jedno z kouzelných zákoutí Orientu.

Z hlavní silnice, procházející vesničkou, se dá odbočit jedinou ulicí a ta vede na tuhle náves.

V tomhle vedru ani nemáme hlad, ale v Can Jaume se dá pojíst i středoevropská krmě a ani to tu nemají drahé.

Pivo jsem si po tom prvním stoupání opravdu zasloužil, jen zasyčelo, protože to byl bavorský produkt, tedy skoro jako naše.

Orient je známý tím, že tu jsou k vidění úchvatné vodopády. Ještě před závěrečným stoupáním se k jednomu takovému dá zajít, je to asi kilák.
Cestou míjím studánku, jak je vidět, zcela vyschlou, což naznačilo ...

že ani vodopád nebude. Tudy se ta voda po deštích valí.

A tam tou dírou letí dolů. Na jaře to musí být asi dobrá podívaná, dnes je to jen o fantazii.

Jo a toto je tu zvykem. Turistické stezky vedou po soukromých pozemcích, kde se prohání různá zvířena (většinou kozy a ovce) a proto je třeba zdolávat plůtky pomocí různých žebříčků a schůdků.

A je to tu, do Col d'Honor nás čeká 9 serpentýn a stoupání přes 7%. Užívat si to budeme asi 1,5 km.

Jsme nahoře, teď už pojedeme jen z kopce a to více jak 30 km.

Začínáme opět serpentýnami, těhle bude asi 22 a sjedeme po nich do Bunyoly, kudy zítra pojedeme do Solléru mašinkou.

Najdete Zuzanku?

Hory jsou tu úchvatné, tady vjíždíme do Bunyoly.
Mimochodem, 350 výškových metrů jsme sjeli za nějakých 10 minut.

No a pak už to byl fofr podle velkých silnic po krásných cyklostezkách. Posledních 15 km je bohužel třeba protrpět městem, ale i v něm jsou vesměs všude vyhrazené pruhy pro cyklisty.
No a na závěr nostalgický západ slunce, je 18:30.