Za infarktem

3. 4. 2010

Aby bylo jasné, jak to šlo všechno rychle, bude to tentokrát s časovým rozpisem.

11:05 Sraz nahoře nad Staňkovou Lhotou. Kája (ten), Olinka, Dáda, Zuzanka a Martin.

Chvíle vydýchání po prvních letošních metrech na kole. Přiznám se, že jsem měl po výstupu na Staňkovu Lhotu, kterou jsem absolvoval ve stoje, asi proto, že jsem byl na kolo tak nadržený, nebo co, žaludek až hodně vysoko. Pokračujeme přes silnici na Jičín směrem na Čakan, v plánu jsou Markvartice a pak se uvidí.

11:15 Přejeli jsme silnici, Dáda nám ale trošku zakufrovala a málem jí sejmulo auto, fakt tuhle silnici přejíždějte s velkou opatrností. Olinka však projevila velkou duchapřítomnost a nakonec vše dobře dopadlo. Trošku vyklepaní pokračujeme dále, vpředu Zuzanka, za ní Dáda a já, za námi to trošku vydejchává Kája s Olinkou.

Kdo si to ještě neregistroval, ten si po pravé straně si může povšimnout samoty Kumbálov.

11:30 Tenhle pohled od Lavic na Humprecht můžete vidět jen v zimě nebo na začátku jara.

11:35 Zastavujeme o kus dál, Zuzance je nějak špatně. Nejdříve jsem si myslel, že to s letošním nástupem na kolo přehnala jako já (jenže já už byl celkem v pohodě), jenže pak se to začalo jevit poněkud dramatičtěji. Hlásí, že jí bolí ruce, což je po pár stech metrech na kole velmi neobvyklé, za chvíli dokonce zvrací do příkopu. Sama oznamuje, že dál nejede, voláme Tomáše, aby přijel autem pro nás a pro kola, to už vůbec nevypadá dobře.

11:45 Přijíždí Tomáš, bleskem nakládám do Nubiry dvě kola a ve třech se vracíme kvapem domů. Zuzanka si žádá igelitový pytlík, aby do něj mohla dýchat, myslí, že má hyperventilační šok, který zažila s jedním klientem přímo u své kanceláře a vyřešil to právě ten pytlík. Jenže pytlík nepomáhá.

11:50 Jsme doma. Auto ani nezastaví a Zuzanka už vystupuje, rychle otvírá dveře a za pochodu se svléká. Míří přímo do ložnice, nic moc nemluví, to nevypadá vůbec dobře, tohle neznám. Necítí ruce, je celá studená a je jí hrozná zima. Uléhá to postele a choulí se pod peřinou, prý ať zavolám naší domácí lékařku.

Ta mi sice zvedá telefon, ale je prý kdesi v Olomouci, nemůže se dostavit. Vracím se k Zuzance, Karolína jí zatím zaopatří těma ženskejma věcma. Oznamuju, že lékařka není v dosahu a Zuzanka mi oznamuje, že to není dobrý. To už se nelíbí ani mě. Prý ať volám tetičku, zdravotní sestru.

Odcházím z ložnice, ale už nelením a vytáčím 155 (jak ono to bylo? rybník to jsou hasiči (150), želízka policie (158) a invalidní křeslo pak záchranka (155)). Rozhovor byl celkem rychlý, to jsem ani nečekal. Stačilo oznámit adresu, bolest na prsou, třas a bolest rukou a bylo to. Víc tam vědět nechtěli.

11:57 Co teď? Je mi jasné, že záchranka nás tady nenajde, takže musím letět k hlavní silnici, abych jí mohl navigovat. Oznamuji Zuzance, že tetičce jsem nevolal, že je na cestě záchranka, kupodivu ani neprotestovala, což není dobré, je jí asi opravdu zle, neboť jinak z principu protestuje kdykoli a proti čemukoli co se lékařské vědy týče. Svěřuji ženu Karolíně a letím dolů k silnici. Když míjím dolní sousedy dochází mi, že sousedka je zdravotní sestra. Jedním uchem poslouchám, zda neuslyším záchranku na druhé s ní hovořím.

Vůbec nemám tušení, co jsem jí říkal, snad něco o záchvatu, ale Janička je zkušená zdravotnice a už mě vůbec neposlouchá, sedá do auta a těch pár stovek metrů se vrací zpět k nám. Já běžím kvapem dolů k hlavní silnici.

Jen co doběhnu, už slyším záchranku a ta během okamžiku zastavuje přímo u mě. Ano, je to ta, co vyrazila zachraňovat mojí ženu. Za jízdy naskakuji dozadu a musím říci, že takhle rychle jsem doma ještě nebyl. Ti řidiči to auto ale ani trochu nešetří. Jak já na ten náš obecní úřad nadával kvůli té úžasné cestě ...

Jsme doma, vykládají své nádobíčko. Jen co doktor, sestra a řidič vyloží vše potřebné, zastavuje za jejich vozem další záchranka. Nic neřeším, jen si říkám, jaký tam asi mají bordel, když pošlou za pacientem dvě sanitky.

12:10 V ložnici je stanoviště JIP. Jsa technologicky vzdělán, koukám jako puk. Jedna parta natáčí EKG, druhá vybalí kufřík se séry snad i na smrt, tolik ampulek jsem v životě neviděl. Vybavím si jen informaci o aplikaci heparinu. Konečně zde padá slovo infarkt.

Doktor (Jirásek se ten úžasný pán jmenoval? nebo Tyl?) kouká na natočené EKG na monitoru a konstatuje, že to asi opravdu nic tak hrozného nebude, snad srdeční slabost, přesnější ale bude až výtisk z tiskárny. To vše, aniž by se napojili na zásuvku s elektrickým proudem, provedou přímo v naší ložnici.

Koukám, na to jako péro z gauče. Výtisk ale už není tak jednoznačný, doktor si není jistý. Kurňa, co bude teď? Tvářím se celkem v pohodě a ujišťuji doktora. že to asi bude OK, že už se o Zuzanku postarám. Jen vteřinku se zdá, že to tak bude, což Zuzanka v posteli bere s povděkem, jenže doktor dodává: "Pošlete to do Hradce na konsilium."

Fakt velká sranda. Jak pošlou natočené EKG z naší ložnice do Hradce? A už vidím, jak tam v sobotu před Velikonocemi čeká celý zástup kardiologů právě na nějakou takovou zprávu.

Další šok. Mailem (nebo jak sakra jinak?) poslali EKG do Hradce a za pár minut už pan doktor přijímá hovor z Hradce. "Je to infarkt. Přijeďte. Tým je připraven ve 13:00."

12:15 Tým doktorů to balí a nakládá Zuzanku. V Hradci jsou prý za 40 minut.

12:20 Karolína už měla pro Zuzanku připravenou tašku se vším potřebným, ještě než jsem se vrátil zpět se sanitkou. Beru jí - tašku - do auta a vyrážím do Hradce za Zuzankou. Proč mi není divné, že na 3/4 cesty potkávám známou posádku sanitky na cestě zpět se zapnutým majákem?

14:00 A takhle vypadá infarkt po zákroku.