Cyklotrasy ze Sobotky a nejen o nich

[57,84 km, 2018: 1 317,15 km; převýšení 516 m, celkem nastoupáno: 13 220 m]

Díky velkému vedru jsme o prázdninách kola nevytáhli a tak jsme se do Jeseníků, kde se daly čekat menší horka, velmi těšili. Ubytovali jsme se kousek nad Vrbnem, v příjemném hotelu Singer. Sice trošku dražším, ale určitě se vyplatilo si připlatit nejen za bydlení, ale i za skvostnou kuchyni (zatím jsme neviděli, aby k snídaňovému rautu, když bylo v hotelu asi 6 lidí, doplnili snědeného lososa).

Na aklimatizaci jsem zvolil mírnější stoupání na Rejvíz (780 m.n.m.). Tem vede vesměs kvalitní cesta s převýšením 240 m na 15 km. Míjíme bývalou Lorenzovu huť, kde se v letech 1807 až 1822 tavilo železo, a mrkneme se i na "Lurdskou jeskyni", které vlastně není jeskyní a nese pojmenování po Panně Marii Lurdské, jejíž sochu sem od r. 1908 z místního kostela Panny Marie každého 1. května vynášeli a 31. října jí zase do kostela vraceli.

Jen co jsme vyjeli z lesa, padla mlha hustá tak, že by se dala krájet a my tak krásné okolí Rejvízu vlastně neviděli. Po čuchu jsme ale našli samotný Rejvíz, který je známý vyřezávanými židlemi místních štamgastů (zaručovala přednostní právo k sezení). Bohužel jídlo tu je nedobré. Samá smaženina a spousta tuku, takže jsme si dali pouze česnečku a upalovali pryč.

Čekalo nás totiž stoupání pod Velké Bradlo do výšky 1054 m.n.m. Kocháme se pohledy na Rejvíz ještě zahalený v mlze, ze které se trhají kusy mraků směřující k obloze. Stavíme se ale ještě na Ruském hřbitově, kde leží mrtví zajatci z konce 2. sv. války, kteří tu byli zavření v pracovním táboře. Pak už je to jen rovina a krásný téměř 10km sjezd z Videlského sedla do Vrbna. Pořádný gáblík jsme si pak dali až v hotelu.

[39,07 km, 2018: 1 356,22 km; převýšení 943 m, celkem nastoupáno: 14 173 m]

Vrcholem letošní sezóny je výšlap na Praděd. Do výšky 1491 m.n.m. se budeme škrábat z Vrbna, což je bez 50 m kilometrové převýšení na zhruba 15 km. Až do Karlovy Studánky je to pohoda a díky tomu, že se v lázních kocháme, nešlapeme první ostřejší kopec po kostkách k parkovišti. Za to ale ochutnáme místní smradlavou vodu, zíráme na Slezský dům, kde se točil film S tebou mě baví svět a nezapomeneme ani na umělý vodopád u parkoviště. Pak už musíme do sedel a šlapeme do sedla Hvězda (852 m.n.m.) a pak dál nekonečným stoupáním po krásné asfaltce až na Ovčárnu. K našemu překvapení je tu už na začátku září téměř všechno zavřené a tak bereme za vděk alespoň kafíčkem s borůvkovým koláčem v restauraci Figura.

A cukry byly potřeba, hned na Barborkou se totiž kopec slušně zvednul a i když do bylo jen pár stovek metrů, bylo to výživné stoupání, které jsme si zopakovali ještě kousek před vrcholem. Ale to už jsme byli nahoře a zírali, jak je tu krásně. Nemohli jsme si nevšimnout Dlouhých strání, které jsou tu doslova co bys kamenem dohodil, tam pošlapeme za pár dnů. Dnes nás ale čeká už jen sjezd (jak jsme si mysleli).

Sjedeme tedy ke Švýcárně po ne moc dobré cestě, které bych fakt silnice neříkal. Tam mají naštěstí otevřeno, takže dáváme oběd, mimochodem velmi dobrý, a chceme pokračovat na Čevenohorské sedlo. Jenže hned kousek za chatou vidíme, že silnice je plná nově navezeného hrubého kamení, takže je pro kola nesjízdná. Volíme tedy náhradní řešení a odbočujeme na modrou a přísaháme, že jsme tam nikde zákaz cyklistů neviděli. Ono se to stejně po úzké kamzičí stezce plné ostrých kamenů na kole jet nedá. Poctivě tedy ty dva kilometry tlačíme, na posledních metrech se dá dokonce říct, že kolo tlačilo nás. No a to jsme na krásné lesní cestě nad Vysokým vodopádem, která nás mírným sjezdem dovede až na Videlské sedlo a od tamtud už stejnou cestou jako včera sjíždíme do Vrbna.

[33,37 km, 2018: 1 389,59 km; převýšení 753 m, celkem nastoupáno: 15 007 m]

V předchozích dvou dnech jsme navštívili krásný hrad Sovinec a při přejezdu z Vrbna do Koutů se podívali na vodní hrad v Jeseníku, do Priessnitzových lázní a zastavili se na jídlo v Červenohorském sedle. Dnes je tedy na řadě druhý vrchol letošní sezóny, Dlouhé Stráně.

Prvních 6 km je naprostá pohoda, teprve výšlap na hráz dolní přehrady naznačuje, že to rozhodně nebude zadarmo. Naštěstí dnes není takové vedro a můžeme se i osvěžit ve vodní tříšti z vody tekoucí právě z horní nádrže. K přítoku Desné je to po rovině, ale pak už je to jen o morálce, stálých 7% doplňovaných krátkými rovinkami a na závěr ještě jednou desítkou dají určitě zabrat každému. Nás těší, že předjíždíme i nějaké elektrifikované cyklisty, kterých jsme nakonec nahoře ani nedočkali.

K nádrži samotné se dojet nedá, je třeba nechat kola u občerstvení těsně pod vrcholem. Vidíme nejen nedaleký Praděd, ale i další velké kopce a dokonce i kamiony stoupající po nové silnici na Červenohorské sedlo. Po velmi krátké úvaze upouštíme od sjezdu směrem na západ (stačilo zahlédnout panelku, po které bychom museli jet) a jako odměnu si ordinujeme sjezd po stejné trase. No, jeli jsme oba fakt ostře (řekl bych, že to bylo dost přes 50 km/h), ale nebylo se čeho bát. Jednak tu nejezdí žádná auta a díky tomu, že tu valí dolů i koloběžky, jsou veškerá nebezpečenství v podobě hrbolů nebo děr, výrazně značena a to s dostatečným předstihem.

Za chvíli jsme byli dole a v Koutech pod sjezdovkou jsme si prohlédli elektrokola Specialized, která nás překvapila svou velkou hmotností. Nakonec jsme si dali i něco nezdravého.

[26,48 km, 2018: 1 416,07 km; převýšení 250 m, celkem nastoupáno: 15 305 m]

Cílem našeho posledního výletu naší dovolené jsou Velké Losiny. Je to vesměs po rovině po místních okreskách. Po proudu říčky Desná sjíždíme do Loučné a za nedlouho jsme ve Velkých Losinách. Zastavujeme se v místním parku přiléhajícímu k místním termálním lázním a nemůžeme minout pomníček věnovaný neslavné minulosti tohoto místa, když někde v těchto místech upálili v čarodějnických procesech 38 nevinných obětí.

Trošku zdrceni pokračujeme až k zámku, kde absolvujeme prohlídku, která v nás mnoho nezanechala. Nic tu k vidění není, snad jen ty gobelíny, navíc se to nic z nepochopitelného důvodu nesmí ani fotografovat. Vstupní síň má ale výjimku a tak si mohu vyfotit obraz hraběnky Galle Žerotínovou, který se stala strůjcem onoho čarodějnického běsnění.

Velké Losiny jsou známy i svou stoletou výrobou ručního papíru (vyrábí se tu už od konce 16. století) a tak zajíždíme i ruční papírně, kde papír vyrábí dodnes. Před ní se nachází restaurace Losín, kde se schováváme před poledním vedrem, navíc tu dobře vaří, takže není kam spěchat.

Zpět jedeme po stejné cestě, ale zastavujeme se i velkého zámku v Loučné nad Desnou. Historii jsem vyfotil, zmíním snad je tolik, že je to barák hako kráva, celý se zdá být opravený (za peníze EU), ale nic v něm není :-o

Před samotným závěrem zažíváme ještě malé dobrodružství, to když přijíždíme k mostu, který měl vést na hlavní silnici u hospody Zálesí, ale ten nikde! Riskli jsme to a pokračovali po téměř neznatelné zarostlé polní  cestě pár stovek metrů proti proudu a dostali se tak pod sjezdovku Kareš. Místní dělníci, kteří dole pod vlekem cosi kutili, na nás koukali jako na zjevení.

Hotel Dlouhé Stráně se na první pohled může jevit jako luxusní, ale není nic jiného, než pozůstatek ROH rekreací a podobně funguje i dnes, kdy však zástupy odborářů nahradily kurzy mantry, mandaly, batikování, osobnostního růstu či zájezdy hasičů atp. Žádný vrchol kulinářského umění zde nenajdete, doporučujeme také chodit k snídani raději dříve, později už nemusí být nabídka úplná. Nicméně bydlení je zde čisté, sice občas něco vrže, něco ne zcela pevně drží, ale za požadované peníze je to dá se říci odpovídající.

Letos jsme o dovolených našlapali 855 km a vystoupali 8 318 m.