Cyklotrasy ze Sobotky a nejen o nich

V Lesné už to vypadalo, že to Zuzanka vzdá, ale dala si v sámošce zmrzlé malinové pyré, odpočala si a poté, co nám zde nakupující pán poradil, abychom to vzali rovnou po silnici, zmoralizovala poslední zbytky sil a pokračovala.
Dlužno dodat, že to byl velmi dobrý typ a i když to nebylo po rovině, v lese ve stínu se po to celkem dobrém asfaltu dalo. Až bych se nebál napsat, že se nám to líbilo.
Ano, ve Staré Knížecí Huti není žádné občerstvení, jako ostatně na každé samotě zde, ale zase tu mají takhle zašitý vrtulník.

Nemohu si nechat ujít až témě archeologicky odhalenou původní leštírnu skla.
Takhle Arnoštova leštírna vypadala v r. 1913 a na dalším obrázku jí uvidíte v r. 2020. Je neuvěřitelné, jak si to za pár desítek let dovede vzít příroda zpět.
Odhaduju, že leštírna je ten domeček vpředu, po tom velkém domu za ní tu nezbylo zhola nic.

Tabule skla, které prošly brusírnami, sice byly hladké, ale zcela neprůhledné. V leštírnách se proto přisádrovaly na spodní kamennou desku a další železnou deskou potaženou filcem se krouživým pohybem postupně leštily. K leštění se používala červená brusná pasta, podle potřeby ředěná vodou, zvaná potte. Ta má na svědomí dodnes rudě zbarvenou hlínu v okolí.

Při své procházce v místech, kde bývaly sklárny, si regionální historik všiml části kovového zařízení, částečně zasypaného, ale i zakrytého popadanými stromy.

Je to jediná leštírna tohoto druhu na světě. Své jméno získala podle majitele Zahájského panství Arnošta Malovce, který tuto leštírnu založil. Do dnešních časů se zachoval pouze leštírenský stroj, který Lesy ČR zastřešily jednoduchou dřevěnou konstrukcí se střechou.

Při odkrytí pak došlo k objevení celého leštírenského stroje z poloviny 19. století. Až když bylo vše vyčištěno a začalo se s úpravou plochy okolo leštírny, všimli si historikové otvoru, který naznačoval, že pod leštírnou by mohlo být ještě jedno patro.

Když se tam dostali, našli tam původní stroje, které umožňovaly pohyb leštírny. Tím, že vrchní patro bylo zasypáno, sem nemohl vzduch a stroje tak zůstaly ve velmi dobrém stavu.
Chodba pokračuje ještě dál a je vlastně pod tím celým leštícím zařízením, ale stroje už tu nejsou, zůstaly jen ozubená kola a hřídele. I s bleskem z té fotky nebylo nic.

Huťský rybník. I zde stávala obec čítající něco přes 150 obyvatel. Zbyl po nich jen ten rybník.

Dojeli jsme ke Zlatému potoku. Kdysi tu opravdu kutali zlato, ale i stavěli a bourali si sklárny, bývalo to tu asi dost veselé.
Pro nás bude zlatým dolem chata Ski klubu Zlatý potok, kde si můžeme koupit studené tekutiny a kdybychom počkali, tak bychom se dočkali i klobásek na grilu. BTW velí tu tomu pán, co nám u sámošky v Lesné radil již zmíněnou "zkratku" po silnici.

To je on, jediný kiosek sto km severně a nejméně 150 km jižně. Zjednodušeně jediný kiosek v Českém Lese, který jsme potkali, a že jsme toho projeli celkem dost. Bohužel, má oficiální otvírací dobu pouze v sobotu 10-17 hodin. Ale pokud tu pan vedoucí je, otevře i mimo ní, tak jako dneska.

Ještě vyšlapeme po štěrkové lesní cestě nahoru pod Mraveniště, mineme již téměř rozpadlé budovy Vašíček a přes Pavlovu Huť už to míříme rovnou domů.
Cestou se ještě zastavujeme u nově obnovené kapličky sv. Anny před Zadním Milířem. To už se ale řítíme po asfaltu (pravda, ne moc valné kvality) ze 750 m.n.m. do Milířů do našeho penzionu Na Zlaté cestě (622 m.n.m).