Cyklotrasy ze Sobotky a nejen o nich

Nedalo mi to a vyfotil jsem snad původně cyklo nebo snad turistickou stezku z panelky do Staňkovy Lhoty, kterou před lety slavnostě vystavělo město. Jenže "zkratku" nikdo nepoužívá a tak tenhle kus zpevněné polní cesty je zcela k ničemu. Škoda, že ty peníze nevrazili do turistické cesty mezi Sobotkou a Větrákem, která je v hrozném stavu, ale užívá jí spousta turistů a cyklistů. Bohužel se mi k téhle akci nepodařilo sehnat žádné oficiální podklady, tak jen doufám, že to nebylo jinak (je to cesta od pruhovaného kolíku mezi stromy uprostřed, kdo by to snad nepoznal).

Telátka v Agrochovu jsou úžasná, je jim týden až dva a každé má vlastní domeček.

My přejíždíme silnici, vyšlapeme Čakan (400 m.n.m.) a sjíždíme do Rakova, kde odbočujeme vlevo na Batín. Tam se napojujeme na červenou značku, která nás ze silnice odvádí vlevo do lesa. Zprvu to vypadá, že to bude příjemné, ale záhy se ukazuje, že to není dobré ani pro pěší.

Kolem rybníku Mordýř je rezervace.

Tady míjíme dva pány v zeleném, s flintami a dvěma pejsky, asi se vydali na škodnou. Jen ale sejdeme pod hráz najednou bum a prásk a zahaluje nás dým střelného prachu, jsme přímo v centru lovu na kachny.

Zuzanka se nejdřív dost bála a nechtěla na hráz vyjít, nikdy takovou věc totiž nazažila, za chvíli se ale osměluje a vycházíme nahoru.

Letěla z vysoka, spadla do potóká ... tak tahle spadla celkem blízko a pejsek ji rychle přinesl. 

Chvíli civíme, jak to střelci kropí, ale pak už se obracíme a ujíždíme dál. Za námi ještě slyšíme, jak broky sviští po hladině a těsně míjíme místo, kam po kachně střelil nabuzený důchodce. Prostě to za ní (za kachnou) poslal přímo na silnici, asi se naštval, že nepočkala na pejska, co jí běžel dohledat, probrala se a z pole mu vzlétla pryč.

Za chvíli jsme ve Střevači. 

Na konci vesnice je hezky vidět kostel v Chyjicích, tím směrem taky plánujeme někdy vyrazit. 

Už nás také zdraví Veliš.

V Bukvici nás nevítá buk, jak by se z názvu mohlo zdát, ale krásná borovice v zahradě hospody U Pourů.

Ta (ta hospoda, borovice je evidentně v nejlepší formě) už má svůj zenit evidentně za sebou, ale dle velikosti to tu kdysi mohlo být hodně živé.

Kostelík Jana Nepomuckého naproti je naopak opravený a vypadá hezky.

Na druhé straně obce je galerie Na špejchaře malíře Jiřího Qido Valtera.

Naproti je hospoda, vlastně jediná, kterou dnes po cestě potkáme, tam se stavíme ale jindy.

Z Bukvice je to do Veliše po rovině, cestou míjíme kostel a právě opravovaný rybníček na návsi.

Na kopci nad Jičínem stál ještě v přepředpředdminulém století veliký hrad, z rozkazu Ferdinanda II. r. 1678 byl ale zbořen (materiál odvezen jesuity na stavbu miličeveského zámku, jesuitského dvora v Jičíně a popovického kostela), snad o něm někdy jindy napíšu více. Mohl vypadat třeba nějak takhle.

Škoda, že nám ho Ferdinand zboural, co říkáte? Není od věci napsat, že podobně mohla dopadnout i Kost, což se nakonec podařilo odvrátit.

Na konci Veliše hned naproti křížku odbočujeme vlevo po žluté. Doporučujeme se na vteřinku zastavit u domečku vlevo. 

V dnešní době je svátkem potkat novostavbu, která je vkusná, hezká a nekonvenční. I když doba podnikatelského baroka je snad za námi, je kolem nás stále dost a dost architektonických hrůz, tato mezi ně ale určitě nepatří, škoda, že jsem neměl slunce v zádech. 

Z této strany byl na Veliš původní vjezd (tedy doufám). 

Tahle silnice má z obou stran zákaz vjezdu, ale nespoléhejte na to, domorodci tudy jezdí. Výhled je tu krásný. 

Ted přežít sešup do Vokšic, tady by nebylo opravdu dobré přijít o brzdy. Kdyby se to třeba stalo a nic vás na křižovatce nesejmulo, asi byste to dobrzdili na letišti.

Ve Vokšicích byl (a je) sice zámek, ten ale nestojí ani za pohled, určitě ale zastavte u výkupny druhotných surovin před ním, ty výtvory stojí za to a je tam i galerie. 

Za Vokšicemi se dáváme vpravo, i když bychom se do Ostružna dostali i po silnici, přeci jen chceme poznat jiná místa a je to bezpečnější. 

Tak Veliš už máme v zádech a vracíme se domů. V Březině mají hezký kostelík, komu je zasvěcený, se mi ale zjistit nepodařilo. 

Projedeme Ostružnem a pokračujeme ke Skláři. Cestou jsme minuli lavičku, jen jsme nevěděli, kam si má kdo sednout . 

Sklář už je zcela opuštěný (nepřijde vám ta fotka jako kýč?) a říkali jsme si, jestli se tu dá třeba alespoň v sezóně sednout u piva a dát si něco dobrého? 

Nyní to ale bude zajímavé, hodláme najít nějakou příjemnou cestu nahoru ke Štidlům a Příchvoji, nechtělo se nám totiž volit cestu domů přes Blata a stoupat pak nahoru na Šalandu. Projíždíme kolem svaté Trojice a cesta je stále velmi dobrá (přišlo nám to, jako když jsme nedávno kroužili v Jizerkách kolem Holubníku), vlevo míjíme dva další rybníky a ani nijak zvlášť nestoupáme. 

Nejdřív nám vpravo v lese mizí žlutá, později i červená, ale protože cesta je stále velmi příjemná jedeme stále dál a dál. Po dalším kilometru však zastavujeme a zkoumáme na mapě, kam to asi vede, protože nic nenasvědčuje tomu, že by se cesta chtěla šplhat někam na Soudný. A opravdu se zdá, že bychom po ní dojeli opět až na Veliš, někdy to tedy vyzkoušíme.

Vracíme se zpět a kousek za místem, co nás opustila žlutá stoupáme vlevo nahoru do kopce, domů, do Podolí, do lékárny ... Ne teď tedy už vážně. Kolem míjíme desítky houbařů s plnými košíky, my ale stoupáme a stoupáme, cesta je horší a horší ... 

Nakonec ale na silnici od Štidel vylezeme a pak už je to po rovince přes Příchvoj domů celkem rychlé.