Bučický mlýn znovu

2. 8. 2009

Fotek tekntokrát nebude tolik, vše podstatné jsme už vyfotili minulý týden na Tour de Český ráj.

Setkáváme se opět nahoře nad Sobotkou u Agrochovu a pokračujeme dále na Čakan. Počasí nám přeje, možná až příliš, už ráno v deset byla teplota 25 stupňů. V Rakově tentokrát nepokračujeme vpravo na Hřmenín, ale jedeme rovně, stále z kopce, do Batína a dále po červené po asfalfové polní cestě k Važici.

Tahle fotka je namířena zpět, kdyby byla větší, vlevo na horizontu byste viděli Staňkovu Lhotu. Cesta pokračuje do mírného kopce, ale už jen po starém, téměř neexistujícím asfaltu.

Z Važice je už cesta dobrá a jedeme stále dolů až do Bystřice. Tam jen přejedeme hlavní silnici a už stoupáme nad Libáň.

Zde jen malé odbočení. Na konci vesnice vpravo, mají divokého pejska, který hrozně rád běhá za koly. Prý nekouše, jen si rád zaběhá, ale hrozně štěká a je problém jet tak, aby ho člověk nepřejel. Zkusil jsem ho utavit, nasadil nejtěžší převod a vyrazil ze všech sil do kopečka, ale ta potvora běžela 40 km/h i do kopce snad 300 metrů než to vzdala. Pak ještě vyprovodila i další účastníky sjezdu. V tom vedru opravdu neuveřitelný výkon na malého pinče.

Tahle fotka nemá tu správnou kvalitu, mrkněte raději do fotogalerie, ale je to kruhové panorama nad Libání, opravdu úchvatný pohled, kde uvidíte Osenickou cihelnu, Lično, Zeleneckou Lhotu a vpravo vrchol Veliše nad Jičínem. Toto tedy byla nová cesta, zdála se nám opravdu lepší, než jet přes Libáň.

Dále je to už známá trasa, Údrnice, Únětice, Bílsko a Kopidlno. Stále téměř z kopce, občas malý kopeček. V Kopidlně se nezastavujeme a jedeme přímo k Bučickému mlýnu.

Vrtalo nám hlavou, z čeho tam jsou vlastně živí, protože se nám nezdálo, že by penzion s deseti pokoji takový kolos uživil. Restaurace je sice hezká, ale poněkud drahá, stejně jako nápoje tam, nějaké Svijany opravdu nečekejte, nejlevnější je třetinka Stela Artoa za 36,- Kč. Tím pravým zdrojem příjmů je asi chov dobytka, v okolních ohradách najdete hned několik druhů. Nám se nejvíc líbil skotský náhorní skot.

Dorazili jsme do Rožďalovic a opět (jako včera i před týdnem) zavítali do restaurace Rychta. Tu najdete tak, že projedete "náměstím" a téměř na konci odbočíte vlevo na Křinec, pak už stačí ujet asi 400 m jste tam. Vaří opravdu dobře, i tu černou svijanskou čtrnáctku tam mají. Mezi nejoblíbenější jídla se zařadil studený indonézský sálát z těstovin a krkovička. Kája si moc chrochtal z přílohy v podobě pečené zeleniny na másle.

Ale konec gurmánských orgií, je třeba jet dále. Tentokrát ale ne na Košík, zkusíme to přes Tuchom.

Ještě než vjedete do lesa, nezapomeňte se otočit a podívat se zpět na Rožďalovice, ten pohled na barokní kostel je opravdu impozantní. Hned na kraji lesa je vlevo památný buk lesní.

Je 200 let starý, 30 metrů vysoký a má obvod 344 cm. Lavička u něj vyzývá k odpočinku, ale my nedbáme a stoupáme stále k Tuchomi. Odpočinek na pití si dáváme až před vesnicí u památníku obětem 1. světové války.

Silnice dále pokračuje vpravo k Prodašicím a nás zaujaly čtyři osamocené borovice na oplocené mýtině.

Cesta v lese byla velmi příjemná, snad až na ten rozteklý asfalt, který nás sužoval celou cestu. Ovšem úsměv na tvářích nám zmrazil až kopec před Prodašicemi.

Ze shora to tak nevypadá, ale Dáda na tachomeru nameřila 36°C, a to opravdu není optimální teplota pro cyklovýlety. My jsme však celkem v pohodě, protože nezanedbáváme pitný režim a navíc víme, že zbytek cesty už je "zívačka".

Projedeme Prodašicemi a Ujkovicemi a ejhle, kdo zapomněl na to stoupání z Rabakova do Domousnic? No nevadí, je tu důvod k zastavení, muzeum motocyklů Jawa.

Pánskou část výpravy pak daleko víc vzpruží dáma, která nad muzeem sbírá padlé ovoce jen v tangách ...

Vysoká teplota a přibývající kilometry jsou však znát a Dáda toho má už v Domousnicích plné brýle, a proto se zastavujeme u místního hostince a odpočíváme.

Zuzanka vymyslela skvělý nápad, jak se osvěžit!! Leje nejen po nás, ale i do svého dekoltu, sodovku z lednice. Jsme pravděpodobně poslední, kteří měli tu čest vypít sodovku z mladoboleslavské sodovkárny. Ta už léta nefuguje, jakpak asi dlouho jí tu v lednici měli? No nevadí, čistá voda nám snad neublíží. Od jihu se však blíží černá mračna a my bychom potřebovali dojet až domů. Voláme tedy Colomba, aby si přijel vyzvednout svou sestřičku. Sice mu to ze Sobotky trvalo více jak půl hodiny, ale my nakonec můžeme pokračovat. Za 15 minut jsme v Bousově, kde neodoláme a navzdory černým mračnům nad námi, se občerstvujeme černou třináctkou ze Svijan (jak jinak, že?). Pak už je to jen 20 minut do Sobotky a my se loučíme.

Ne však na dlouho, za hodinku je sraz Na Větráku, soused totiž slaví narozeniny.