Cyklotrasy ze Sobotky a nejen o nich

Dnes nás je opravdu jen pár, tedy tři,  jede s námi jen kamarádka Jana. Začínáme vlastně opačně, chceme si tentokrát vychutnat Pleskotský kopec směrem dolů, takže Humprecht, Libošovice a pak k Vidláku, tuto část cesty bychom označili za jednu z vůbec nejkrásnějších v celém Českém ráji. Až na Vidlák nedojedeme, po známé lesní cestě jedeme na Hrubou Skálu po červené značce, téměř zadarmo vystoupáme až k zámku. Před penzionem Jana se dáme vlevo a na další křižovatce ještě před Hrubou Skálou se dáváme dolů, do stejnojmenné vesnice. Je to hezký sešup, ale vy se mějte na pozoru, hned na začátku vesnice budeme odbočovat vlevo! Ale poznáte to velmi lehce, jakmile vpravo uvidíte tuto zříceninu "bytování" Terezka, je třeba odbočit

Hned po pár metrech celkem ostrého stoupání si vlevo můžete všimnout, jak se dělají kopie pískovcových soch.

S foťákem v telefonu se to v tmavém lese opravdu nedá udržet, a proto je to holt trošku rozmazané. I dále je to hodně do kopce, ale naštěstí to není moc dlouho. Vlevo se pokocháte opravdu hezkými rybníčky.

Na vrcholu stoupání se potkáme vlevo se zelenou značkou vedoucí z Hrubé Skály od Myší díry. Kousek odtud je i symbolický hřbitov tragicky zahynulých horolezců. Původní myšlenka sochaře a horolezce V.Karouška došla naplnění po tragédii horolezecké výpravy v Peru roku 1970, kde on sám zahynul.

Nyní až do Sedmihorek pojedeme z kopce a budeme míjet jeden skalní útvar za druhým. Hned v další zatáčce je socha svatého Prokopa z roku 1735. Svatý Prokop měl chránit kolemjdoucí pocestné a poutníky.

Ještě o kousek dál je pak skalní útvar Osudová.

Z cesty do Sedmihorek je i hezky vidět Kozákov.

Lázně Sedmihorky (původně Bad Wartenberg), nejstarší vodoléčebný ústav v Čechách, byly založeny roku 1841 MUDr. Antonínem Šlechtou, nadšeným zastáncem vodoléčebných metod Vincence Priesnitze. První rok se zde léčilo jen sedm hostů, o rok později již 58 až se počet vyšplhal až na 500 ročně. Byly mezi nimi i významné osobnosti naší vlasti, jako třeba Jan Neruda, Eliška Krásnohorská, Jindřich Mošna nebo Eduard Vojan. A byli to právě hosté Sedmihorek, kteří od 70. let začali místní okolí nazývat Českým rájem. Pro léčení se později začala používat rašelina z nedalekého rašeliniště, ovšem po čase byla nahrazena rašelinou ze Železnice. Od první světové války bohužel začal věhlas těchto lázní upadat.

Máme žízeň, a tak si dáme malé občerstvení a čekáme na Káju (ona) s Tomášem, kteří se rozhodli ten den absolvovat v nedaleké "Šťastné zemi", kam se dnes ještě také podíváme, velkou rajčatovou válku. Najíst se však jedem do bowlingu na křižovatce s hlavní silnicí k Turnovu. Ten je odtud už opravdu kousek.

Už je opravdu horko a leštěné hliníkové stoly na sluníčku, to opravdu není to pravé ořechové. Naštěstí se našlo místo pod slunečníkem.

Nevaří tu špatně, a tak si poprvé v životě dávám býčí žlázy, alias koule, alias ledvinky, jak to označil místní číšník, který měl očividně velký strach z vos. Každou chvíli kolem prolétl mávaje rukama, protože ten den bylo kolem vos opravdu hodně. 

Ze Sedmihorek odbočujeme přes hlavní silnici vlevo na Karlovice.

Po pár stech metrech míjíme vtipně nadepsaný obchod se smíšeným zbožím

a dáváme se vpravo (směr obecní úřad). Vpravo míjíme hezký, nedávno opravený kostel sv. Jiří.

A po hezké silničce pokračujeme k Radvánovicím. Budete-li se, stejně jako my, divit lavičce uprostřed cesty vlevo u pole, pak se podívejte vpravo, je zde opravdu moc hezký výhled na Hrubou Skálu. A už tu jsou Radvánovice a před nimi Roudenský rybník.

V Radvánovicích se na křižovatce dáváme vlevo, chceme si totiž na vlastní oči prohlédnout areál Šťastná země, což je ráj především pro  děti.

Nemá smysl popisovat, co všechno zde můžete zažít. O rajčatové bitvě jsme již hovořili, další informace najdete přímo na jejich webu. Chvíli zevlujeme, ale pak už pokračujeme dál, těšíme se totiž na černou svijanskou třináctku na Mladějově. Sjedeme zpět na hlavní silnici a po ní se dáváme vlevo. Je to ale dost frekventovaný spoj mezi Jičínem a Turnovem, a i když je to silnice velmi kvalitní a téměř po rovině, díky nákladním vozům a autobusům si na ní moc radosti neužijete. Naštěstí to do Újezdu pod Troskami není tak daleko, po šesti kilometrech můžeme odbočit na Hrdoňovice.

Ty věže vpravo na horizontě - to je známý pískový lom s bílým sklářským pískem, jenž je vidět i ze satelitních snímků. Pak už to znáte. Hrdoňovice, černý doping na Mladějově, výšlap do Stéblovic a už jsme po 36 km doma.