Cyklotrasy ze Sobotky a nejen o nich

Na trasu vyrážíme o něco později, ale protože jedeme jen ve dvou, bude nám to rychleji ubíhat, takže nemáme obavu, že těch 50 km dneska dáme. Ano, dnes si chceme udělat dálkový rekord, počítač by nám měl po návratu domů ukázat více než 50 kilometrů.

Začínáme oblíbeným sjezdem do Střehomi, pak ale následuje už méně oblíbený výšlap na silnici od Pirámu na Kamenici, i když je fakt, že nám "vadí" ším dál tím méně, fyzička se prostě zlepšuje a to je dobře. Ještě před Střehomí neodolám a fotím v obilí rozkvetlé vlčí máky. Nepřijde vám to jako impresionistický obraz od Moneta?

Původně jsme to chtěli vzít přes Drhleny a Suhrovice, ale nad Čížovkou jsme se rozhodli to pustit dolů k Malobratřicům. Hned po odbočení na krajskou silnici jsme předjeli traktor! Pravda v mírném stoupání v Solečku nám to vrátil, ale bylo to první motorové vozidlo, které jsme letos předjeli. Po silnici se jede hezky, je to stále téměř po rovině.

Toto je fotka zpět na Kněžmost, na vršku nad ním byl už od 14. století Hrádek, po opevnění na něm zbyl místy až 2,5 m hluboký příkop dlouhý 22 metrů. Bez zastávky jsme pokračovali až pod Valečov, kde jsme si dali chladnou minerálku.

Kolem vyhořelé hospody v Zásadce jsme nabrali potřebné převýšení, abychom mohli frčet z kopce vlastně až do Loukova, ale po cestě jsme se prostě ještě párkrát museli kochat. Z Dneboha jsme si při pohledu na Drábské světničky vzpomněli, jak jsme tam před pár týdny tahali kola.

Právě ko konci této rovinky je parkoviště, které slouží turistům mířícím na Drábské světničky, ale vy se můžete místo nich podívat co v lese zbylo po sesuvu půdy. Událo se to neděli 27. června 1926 mezi 11. a 14. hodinou po vydatných srážkách a je to nějvětší známý sesuv půdy v Českém ráji (3 000 000 metru kubických zeminy na ploše asi 14 hektarů). Za své tenkrát vzalo jedenáct domů a kus silnice, nikdo naštěstí nepřišel o život. Možná v lese objevíte ještě původní nakloněné stromy, my jsme se však pátráním nezdržovali, snad někdy příště.

Podíváte-li se vlevo, uvidíte krásné panorama. které vlevo začíná Mladou Boleslaví, pokračuje Bezdězem, aby tento úchvatný vpravo ukončil Ještěd.

Podobně krásný pohled je i od Olšiny vpravo. To je zase vidět hrana skal od Krásné vyhlídky po Drábské světničky, jistě si vzpomenete, že tam také vede turistická, ale jak jsme sami zjistili, pro kola je to cesta opravdu ne moc vhodná. Fotky to jsou nic moc, sluníčka jsme si totiž moc neužili, ale lépe vypadají ve fotogalerii (odkaz je dole). 

Sjezd pokračuje až ke známému rybníku Žabakor.

Sice jsme chtěli původně podjet pod dálnicí a vydat se přes Březinu, ale Zuzanka jela tak rychle, že odbočku minula. Jak se ovšem ukázalo, po silnici to bylo nejen rychlejší, ale i kratší. Přes dálnici přejedeme po mostě a už jsme pod Loukovem.

Loukov to je jeden hezký kopeček, ale všimněte si, že za kostelem je hrobka rodu Rohanů, majitelů sychrovského panství, z roku 1814. Když jsme vyjeli nad Loukov zaujaly nás na horizontu mraky "tekoucí" z Jizerských hor.

No a už jsme byli u cíle, svijanská hospoda je před námi.

Zklamání, deprese a především hlad. Od Valečova jsme šlapali a šlapali a ani se nezastavili, protože jsme věděli, že tahle hospoda nás odmění. Bohužel, právě ode dněška je na pár dnů zavřená :-(, asi gruntují před svijanskými slavnostmi piva, které se budou konat za 14 dnů. Co si tedy počít? Kde zahnat hlad? Navíc je most ve Svijanech zavřený, musíme také vyřešit otázku, jak se dostat zpět na druhou stranu Jizery.

Vybrali jsme tedy cestu přes Příšovice, ke kterým sjedeme přes dálnici poblíž našeho oblíbeného zahradnictví. V Příšovicích se dáváme po cyklostezce vpravo k rybníkům Velký a Malý Písečák, kde je kemp a také místo k občerstvení, my jsme si však jako občerstvovnu vybrali hospodu U Kašpárků ve Žďáru. Jizeru překonáváme po mostě před Ploukonicemi, kde zrovna probíhaly hasičské závody.

Ve vsi se dáváme vpravo s úmyslem jet do Doubravy, ale nebylo to nutné. Na konci Ploukonic je nějaký zavřený ranč (funguje jen o prázdninách?) a u něj začíná krásná nová malá asfaltka směrem ke Všeni. Pro vozidla je zavřená. přez panel opravdu přejdou jen pěší a cyklisté.

Po rovince se jede opravdu krásně, po levé straně minete i malé polní letiště. Za pár minut jsme vlastně už téměř ve Všeni.

Uhýbáme vpravo a po pár stech metrech vidíme další podobnou asfaltku uhýbající vlevo do polí. Sice nevíme, kam vede, ale vydáváme se po ní. Vše nakonec končí dobře, protože ústí za posledním domem ve Žďáru. 

Vracíme se tedy zpět a U Kašpárků se konečně dočkáváme kýžené odměny v podobě oběda. Nemějte obavu si objednat cokoliv, vaří tam dobře, já si dal pikantní kuřecí křidélka a byla to bašta. Na mapě jsme zjistili, že se ze Žďáru můžeme do Žehrova dostat zkratkou a tak razíme dál ke kostelu, kde po chvilce odbočujeme vlevo. Konečně si naše horská kola užijí terénu, cesta je to hezká, ale po dešti byla dost blátivá, bylo lepší jet po silnici.

Jak vidíte, na obloze se schylovalo k bouřce a tak jsme šlápli do pedálů a kolem bývalého mlýna vleji do Žehrova, kde jsme našli nútočiště v občerstvení Na Špejchárku. Sice jsme si dali jen pivo, ale paní domácí byla velmi hodná a jak se později ukázalo, i velmi poctivá, určitě se tam zastavte. Vaří tam, ale kvalitu prověříme až někdy jindy. Po dešti už směřujeme přes Kost rovnou domů.

 Mohl by to být konec, kdybychom po návratu nezjistili, že Zuzanka právě Na Špejchárku nechala svojí milovanou cyklobundu. I sedli jsme do auta a letěli zpět. No, nečekali jse, že na židli ještě bude, protože tam od té toby muselo být hodně cyklistů, ovšem paní domácí jí schovala a velmi ráda nám jí dala. Prý za námi i běžela, ale my jí při odjezdu už neslyšeli, diky paní Janků!