Cyklotrasy ze Sobotky a nejen o nich

Kamarádi nám vzali auta domů a my jsme mohli v půl jedenácté vyrazit. 

Sice nás nebylo tolik, co na Tour de Krkonoše, ale bylo to naše tvrdé jádro: Kája (ona), Zuzanka, Olinka, Dáda, Kája (on), Tomáš a já. Na této fotce můžete za námi v dáli vidět sjezdovky Stoh a Pláně, v dáli je pak Luční hora. Nejprve si pěšky vyšlapeme nahoru na cestu k Rovince, nechceme se vyšťavit hned na začátku.

Kolem Rovinky jen profrčíme a po asfaltu pokračujeme dále do Benecka. Najedeme na serpentýny a co nevidět čekáme, až začne Zuzanka radostně křičet, tisícovka kilometrů na jejím tachometru je totiž na spadnutí. 

A stalo se to právě zde, v samotném centru Benecka, kolemjdoucí si asi museli myslet, že vyhrála horskou prémii, ale na čelo si neťukal nikdo. Poplácali jsme jí po zádech a už jsme si to svištěli po silnici ke Štěpanicím. 

Sjezd je to nádherný a poměrně bezpečný, i silnice je celkem kvalitní. Tam dole na konci údolí je Jilemnice, ale nejdřív budeme muset projet Štepanickou Lhotou. 

Ty dva stromy vlevo na horizontu jsou ještě na Benecku, lepší fotka zpět na Benecko se nám bohužel nepodařila. 

A to už je Jizera, nyní nás čeká nudný průjezd nehezkou Jilemnicí. První kruhový objezd projíždíme rovně, na tom druhém se dáváme vpravo ke hřišti a zámku.

Škody napáchané nedávnou vichřicí bohužel potkáváme stále na každém kroku, okolní lesy byly dokonce uzavřeny pro nebezpečí pádu dalších stromů, proto i my raději dále jedeme vesměs po silnici. Z Jilemnice je to stále mírně do kopce,

ale krásnou březovou alejí.

Nyní je čas se poprvé podívat zpět na panorama Krkonoš.

Za tím stromem, vpravo na poli, je v dálce vidět Benecko odkud jsme vyjeli. Nyní ale musíme ze silnice odbočit na celkem slušnou polní cestu a po červené značce si to zkracujeme k Libštátu. 

Počasí nám stále přeje a za chvíli už se díváme na Libštát, pak ale budeme muset vyšlapat na ten kopec za ním.

Minulo poledne, a tak si slibujeme v tomto městečku polední menu. Říkáme si, že občersteni budeme mít kopec rychleji za sebou. To ale netušíme, co nás ještě čeká.

Přijíždíme na libštátské náměstí a hledáme nějakou hospodu. Nacházíme jí v tom domě vlevo a láká nás menu za 55,- Kč. Obsluha je příjemná, prostředí také není nejhorší, kola můžeme dokonce zaparkovat uvnitř. Objednáváme si nějaké tekutiny a zaujala nás dršťková polévka, která by nám měla dodat potřebné síly na výšlap. Netrvá to dlouho a paní vedoucí už nám nese plné misky. Uááááá, co to má být?  Sice to jako dršťkovka vypadá, ale vůni to má nějakou divnou a Karel zkušeným jazykem kuchaře seznává tuto krmi nepoživatelnou, ta polévka je zkažená!!   Znechuceně oznamujeme paní vedoucí, že opravdu, ale opravdu, tuto polévku jíst nebudeme. Olinka si ale ještě musí počkat na objednanou pečenou rybu. S obavami čekáme, jak to bude vonět. Karel Olinku uklidňuje, že na rybě se nedá nic zkazit. Hmmm... Sice je to asi filé ještě od Vánoc, ale jíst se to dá, i když chuť to nemá žádnou. Dopíjíme, odmítáme však za tu hnusnou břečku platit. Zdrcená vedoucí nechce platit ani za pití, to by však nebylo fér, a tak jí peníze téměř vnutíme, ale rychle se pakujeme. Ještě za námi vybíhá a Dádě dává zdarma nanuka. 

Další překvapení číhá přímo na náměstí Libštátu. V autobusové zastávce si místní feťáci rozbalili své nádobíčko, proto Dáda rychle dojídá a ujíždíme, co nám nohy stačí.

Přejedeme krásný kamenný most a už je tu stoupání. Hladoví a na*raní šlapeme nahoru, musíme ještě počkat u závor, až přejede místní rychlík.

Prázdný žaludek, pachuť v ústech a zhnusenost z této zastávky nám bere sílu a až nahoru trpíme tak, že poslení stovky metrů šlapeme pěšky. Ještě jednou se podíváme na Krkonoše

a už je na dohled Lomnice nad Popelkou. Chvili postojíme u letiště, aby nám nad hlavami mohl přistát nějaký ultralight a vyrážíme dále. Nad Lomnicí se tyčí hora Tábor a my naivně doufáme, že to sedlo vpravo od něj poskytne lehký výšlap........ a pak že už budeme téměř doma.

Lomnice je hezké město s krásnou radnicí,

ovšem kde se tady najíme? Zuzanka nám ale rychle mizí mezi domy a my pospícháme za ní. Vzpomněla si na mládí, že tam někde bývala dobrá hospoda. Má paměť jako slon, opravdu jí nacházíme. Restaurace a pension Babylon určitě za vaší návštěvu stojí. Najdete jí lehce, nahoře na náměstí odbočíte hned vlevo a pokračujete dále mezi domy, po pár desítkách metrů jí uvidíte.

Pravda, žádná levná čtyřka to není, ale za 135,- Kč dostanete opravdu chutnou krmi. Dokonce i kola tu bezpečně zaparkujete.

 Po občerstvení, které jsme si opravdu zasloužili sjedeme náměstí a odbočujeme vpravo po kostkách na Košov. Jak se ukazuje, silnice do sedla v Horní Lomnici není opravdu pro turisty a my opět raději jdeme pěšky.

Nahoře to dokoce vypadá, že jsme snad stejně vysoko jako Tábor vedle!

 Ještě se ohlédneme zpět k Lomnici

a jsme nahoře a vesnici opouštíme se značkou klesání 12% v zádech. Tak tohle byl opravdu sešup,

z kopce pak prakticky jedeme až do Libuňce u Hrdoňovic. Celou cestu jsme hledali, kdy už konečně uvidíme Trosky, které jsme včera viděli z vyhlídky na Benecku asi tak dva milimetry velké, jenže stále vidět nebyly. Objevily se až u Nového světa.

 Přidáme jeden pohled na nedaleký Jičín.

 a Kozlov, ze kterého jsme před chvílí sjeli tím úžasným sjezdem.

 V Libuni u kostela svatého Martina

si dáváme pozor při přejíždění frekventované silnice na Turnov a to už jsou Trosky vidět v celé své velikosti.

 Pokračujeme dále k Libuňci,

vyjedeme do Hrdoňovic a to už do Mladějova není daleko. Je tu sladká odměna v podobě černé svijanské třináctky. Nejprve přemýšlíme o tom, že bychom domů pokračovali vlakem, ale hrdost nakonec vítězí a po více než jednom pivu šlapeme ještě do Stéblovic.

Jsme tak nabuzeni svým výkonem, že vyšlapeme celý kopec a to je už čas se rozloučit. Půlka výpravy pokračuje dolů do Sobotky, my uhýbáme na panelku a ještě se s radostnou zprávou, že jsme to opravdu zmákli, zastavujeme na plzeň u sousedů.  Jsou to úžasní kamarádi, ale my jsme byli šťastní, že jsme od nich dostali pouze pivo a že nic dalšího jsme nepotřebovali..................................................mají totiž pohřební službu.