Cyklotrasy ze Sobotky a nejen o nich

[77,94 km, 2017: 2 361,24 km; převýšení 509 m, celkem nastoupáno: 31 349 m]

Celý zdivočelý Gardou jsem se rozhodl zkusit, zda tu někde máme alespoň podobný výšlap, jaká nabízí horské masivy u jezera. A kam se tedy vydat jinam, než na Kozákov od Jizery. Ta je u Malé skály ve výšce 275 m.n.m., vrchol Kozákova pak má 744 m. Je to tedy 469 m a to je o 100 m méně, než bylo třeba na Lago di Tenno.
Až na Malou Skálu to ubíhá velmi rychle, hážu tam do sebe tedy nějaký oběd a už směřuji podle Jizery do Líšného, aby si vyšlapal první kopeček na Prosíčka. Konstatuji, že serpentýny tu tedy jsou, ale stoupání je to takříkajíc pohodové.
Následuje přejezd přes Vrát, Chloudov a Dlouhý do Záhoří. Od Dlouhého se mi dokonce jeví být Kozákov docela malou brtkou. V Záhoří to ale začíná a ten kopec je z téhle strany nějak náročnější než nás, od Tatobit. Navíc potvora ještě utahuje a tak poslední stovky metrů toho mám opravdu plný brejle. Ale jsem tam a musím říct, že i když je to místnější stoupání, v té Itálii se to prostě šlape nějak lépe.
Přes Trosky a Pleskoty se pak vracím domů. Ukázalo se, že to byl poslední letošní cyklovýlet.

Poslední den na Gardě je takový plonkový. Dopoledne se musí opustit bydlení, ale zase je škoda hned vyrazit domů. A tak se procházíme Rivou, holky lezou po krámech a my se nudíme.
Pak následuje přesun ke kantýně Frantoio, kde my to ale známe, protože jsme tak každý den jezdili pro víno. Před odjezdem je ještě čas si prohlédnout Arco a případně se podívat na místní hrad (tam jsem to prošmejdil předloni). Takže ještě jednou si dát nějakou italskou specialitu, ochutnat další zmrzlinu a pak už tradá domů.
Opět se nám tu líbilo, určitě se sem ještě vrátíme a možná na déle jak týden.

Bondo dnes sjíždí Monte Baldo, Jarda si to dává s nimi, my jsme se ale rozhodli se dnes za včerejší výkon odměnit. I my se na kolech vydáváme do Malcesine, kde ale nehledáme lanovku, alebrž milé posezení v restauraci. Lido Paina přímo pod hradem je optimální volba, takže nejprve káva a pak i oběd. Překvapuje nás číšník plynnou češtinou, není to kupodivu žádný český student, ale Ital jak poleno, který však studoval bohemistiku.
Procházíme se úzkými uličkami starého Malcesine, projdeme se i po hradě, kam nám s kolem dovolí ale hlavně musíme najít přístav, protože se chceme svést zpět parníkem. Za těch 10 € nám ta sranda za to stojí. Po projížďce, která nás zavedla do Limone i Torbole končíme v cukrárně Punta Lido u výborné zmrzliny.

[52,57 km, 2017: 2 283,3 km; převýšení 1448 m, celkem nastoupáno: 29 657 m]

A je to tu! Autobusem se necháváme vyvést do Pieve di Ledro, přeci jenom začínat na Gardě by pro nás byl asi tvrdý oříšek. I tak nás ale čeká téměř kilometrové převýšení a my se mu hned vydáváme vstříc. Krásná cyklostezka až do Tiarno di Sopra nad jezero dell Ampola nás chce asi ukolébat, ale pak to přijde. Doslova střecha ze zvrásněného betonu je naší první překážkou, těhle 14% asi šlape málokdo, i my si těch 500 m raději vyjdeme pěšky. Na silnici už je to o poznání lepší a ten kontrast v nás dokonce vzbuzuje pocit, že to na Tremalzo není tak hrozný kopec, těch průměrných 7,6 % je ale znát. Už za chviličku nám dochází, že zadarmo to dnes rozhodně nebude. Zbývá ještě 12 km.
Obdivuji, že to Zuzanka dává i s těmi modřinami, já jsem vděčný za každou přestávku, kterou si udělá. Pomalu se tedy suneme nahoru, nic nám nevadí, že nás všichni předjíždí, naším cílem není tam být první, ale být TAM!
Po 2,5 hodinách se to nakonec opravdu stává skutečností! Vůbec nám nevadí, že zůstáváme hned v první hospodě pod vrcholem, podstatné je, že jsme se vyškrábali nahoru. Dáváme si mnohé odměny za dobře vykonanou práci, ale brzy nás zima nutí vydat se dolů, což je už opravdu legrace. Za půl hodinky jsem pod kopcem a za další 1,5 hodiny až u Gardy. Zuzanka beze ztráty hvězdičky dokonce zdolává via Ponale (Ajka ta to raději šlape pěšky) a v kempu nám ukázala, jak jí nožky hrají všemi barvami. Ještě jednou klobouk dolů, před tímto výkonem.

[34,87 km, 2017: 2 230,73 km; převýšení 658 m, celkem nastoupáno: 28 613 m]

Účastníci zájezdu odjeli do Verony, tam už pro nás nic nového není, takže jsme si naplánovali další vlastní výlet. Záměr byl vyjet až do San Giovanni al Monte nad Arco (1150 m.nm.), ale stáletrvající déšť nás pustil ven až pozdě odpoledne.
Po známé cestě podél řeky Sarca míříme do Arca, kde potkáváme krásné automobilové veterány, takže se ještě více zdržíme.
Po silnici jedeme do Varignano a tam nás už vítá kopec a hned si připravil 14% stoupání. Naštěstí to je jen asi půl kilometru, dále už to není takové brutální. Odhodlaně tedy šlapeme dál a dál, až do výšky 722 m.n.m., kde to musíme otočit, protože už je hodně hodin. Za tu chvíli je těch víc jak 650 m myslím dobrý počin. Zuzanku je navíc třeba obzvláště pochválit, protože jí trápí dva dny stará zranění. Do kempu se vracíme stejnou cestou.

[26,99 km, 2017: 2 222,85 km; převýšení 549m, celkem nastoupáno: 28 510 m]

Stoupání na Lago di Teno, ale především vesničku Canale, si nechceme nechat ujít, a tak i když už jsme tam byli, jedeme k modrému jezeru po stejném asfaltu i letos. Nepospícháme a tak si nahoře v hotelu můžeme dát rizoto a ne jen kafe. Zkoušíme se dostat na druhou stranu jezera, ale tentokrát má přítok dost vody a most nikde, musíme tedy zůstat zde. Letos je ale už zavřený bufet, takže rovnou pokračujeme do úžasné středověké vesničky Canale, kde si dáváme kávu a překvapivě obsluha už zná pár českých slovíček (Bondo se jezdí opravdu hodně, je to znát ;-)).
Dolů je to po silnici velmi hezké, užíváme si to, nikam nespěcháme. Jarda totiž vyrazil na delší trasu a tak ho čekáme až k večeru. My tak máme čas dojet do Cantina Fratoio pro víno.
 

[58,81 km, 2017: 2 195,86 km; převýšení 526 m, celkem nastoupáno: 27 902 m]

Bondo dnes jede k Lago di Toblino, tam my už byli předloni, vydáme se tam proto trošku jinudy. Až do Arca (100 m.n.m.) máme cestu společnou, tam ale odbočujeme na San Marino a nahoru až pod vesničku Braila, vyškrábeme se až do 550 m.n.m. Tohle 5,5km stoupání má 9%, ale bude ještě hůř. Stále po malé silničce sjíždíme do Dreny, přičemž míjíme krásné výhledy na Dro 350 m pod námi. Nad Drenou se tyčí zříceniny stejnojmenného hradu z 12. století, jenž byl v roce 1703 procházejícími vojsky pobořen. Tady na nás čekalo dnešní poslední stoupání kolem skleníků plných jahod. Moc jsme si jich neužili, protože těch 13% jsme mnozí vyjeli v mrákotách.
Z Drena sjíždíme 8,5 km po krásné silnici téměř bez provozu až do Lasina, tam už nás cesta obrací k Sarche a po několika serpentýnách nakonec snížíme na 3 kilometrech naší nadmořskou výšku o 260 m.
V Sarche se občerstvujeme ve známé kantýně Toblino, ale směrem k jezeru už vidíme dešťové mraky. Zkusíme dojet do kempu dříve, než kapky dorazí. To se bohužel nepovedlo. Balíme se do pláštěnek, v Pietramuratě Zuzance naskočí 3tisící kilometr, avšak ještě před Arco díky německým cyklistům havaruje na mostě. Vypadá to příšerně, ale nakonec se zvedá a mimo naraženin, které se záhy mění na velké modřiny, to na nic vážného nevypadá. Už pomalejším tempem za stálého deště (ostatně i předloni jsme z Toblina zmokli) dojíždíme do kempu.

[56 km, 2017: 2 137,05 km; převýšení 150 m, celkem nastoupáno: 27 017 m]

Trento nás vítá deštěm, po noci strávené v autobusu se ale rádi protáhneme na kolech. Protože to tu už známe, nevydáváme se s ostatními přímo k náměstí, ale jedeme podle Adige až k lanovce, pak se stáčíme doprava ke krásnému hradu Buonconsiglio, kde se v polovině 16 století konal známý Tridentský koncil. projdeme se asi nejkrásnější částí Trenta, ulicemi San Marco, Giannantonio Manci a Via Roma, čímž se dostaneme až na známé náměstí s fontánou, katedrálou a muzeem. Po kávičce se vracíme k Adige a upalujeme po nádherné cyklostezce s vodou dolů až za Rovereto, kde odbočujeme do mírného kopce do Mori. To už nám doslova mává oblíbený Duchis Bar, kde už ale bohužel nemají rozlévané víno, musíme tedy vzít za vděk lahví.
Po cyklostezce pokračujeme do Nago, odkud sjedeme do Torbole, ale nejdřív se ještě musíme pokochat pohledem na jezero Garda pod námi.
Podél pobřeží mezi kempy přijíždíme do Rivy a nařeho kempu Brione.

[93,92 km, 2017: 2 081,05 km; převýšení 753 m, celkem nastoupáno: 26 748 m]

A je tu poslední výzva - Ještěd. Má být prubířským kamenem, zda se máme na Gardě vydat na legendární Tremalzo. Bude to dneska celkem skoro 100 km s převýšením 753 m tak uvidíme!
Až do Českého Dubu je to velmi příjemné svezení, snad právě proto tam musíme měnit píchnutou duši. Nás to ale neodradí, v Koruně dáváme oběd a rychle vyjíždíme vstříc tomu kopci nad námi. Až do Horek je to stále v pohodě, první serpentýny jsou ale už na dohled, stoupáme Vescem do Světlé pod Ještědem a zde se kocháme nádhernými panoramaty k Českému středohoří. Stoupání na Ještěd ale začíná až nad Semeringem. Dvanáct zatáček a jsme v Tetřevím sedle ve výšce 769 m.n.m. Teď už se silnice vine jen kolem kopce, je však nepříjemné, že kolem je spousta lidí, dětí, aut i motocyklů, no, snad nás nikdo nesrazí. Poslední zastávka je na parkovišti Ještědka (925 m.n.m), vrchol už se zdá být tak blízko! To nejhorší nás ale teprve čeká, posledních 500 m má téměř 11%, ale i ty jsou nakonec zdolány!
Od Semeringu k Ještědce je to 5,2 km s průměrným stoupáním 5,8 %, Tremalzo je 12,1 km stoupání s průměrem 7,6 % a převýšením skoro kilometr, takže to v Itálii bude ještě o něco horší, ale už alespoň tušíme, jaké to bude.
Z Ještědu sjíždíme po hřebenu, ale není to dobrá volba, zvlášť Nový prales si své označení opravdu zaslouží. Jak to jde, hledáme silnici a z Rašovky už míříme rovnou do Českého Dubu a stejnou cestou domů.
Víme, že to na Tremalzo nebude lehké, ale už také víme, že se s touto legendou můžeme popasovat!

[78,27 km, 2017: 1 987,13 km; převýšení 296 m, celkem nastoupáno: 24 712 m]

Abychom zkompletovali kopce v okolí, musíme zdolat i Kumburk, zároveň je to další z našich objevných tras do míst, kde jsme ještě na kole nebyli.
Nejprve tedy sjedeme do Mladějova a přes Březku a Železnici dojedeme do Radimi. Zde začíná naše neprobádané území. Pokračujeme po modré přes Tužín a Zboží až na Kumburk (642 m.n.m.) ze kterého  jsou nádherné výhledy na Jičín a okolí.
Máme ale už hlad a tak pospícháme po silnici do Nové Paky. Chvíli hledáme vhodné občerstvení, až nalézáme Ježkův statek. Vaří tady velmi dobře, ale ví to hodně lidí a tak je třeba si chvíli počkat. S plným břichem vyšlapeme nad Paku a Úbislavicemi se dostáváme ke krajské silnici, kterou přejíždíme a zkratkou se dostáváme do kempu v Lažanech.
Kolem Jičína přes Úlibice, Popovice a Čejkovice se dostáváme na silnici kolem jičínského letiště, abychom si závěr zpestřili ještě výšlapem u Svaté Trojice za Ostružnem nad Sklářem. Polní cesta nás dovede až do Ohařic odkud po hlavní silnici dojíždíme až pod Šalandu, kde ale už najíždíme na starou silnici.