Nejlepší cyklotrasy v České republice a blízkém i okolí

První den v Česko-saském Švýcarsku absolvujeme asi vůbec nejhorší trasu, která se tu dá jet. Z Tokáně po cyklo 3076 do Zadní Douboce (bývalé) to je stále nahoru a dolů po místy dost kamenité lesní cestě, ale jakmile se sjede ke Křinici, už je to jen pohoda. Od Brtnického mostu jedeme tedy na sever do Kopce, kde jsme měli vyhlédnutou hospodu, která je bohužel dnes zavřená. Místní nám radí, že v Brtnici je také restaurace a tak končíme U Krkovičky. Na první pohled se nám jevila podezřele, ale když přinesli jídlo, hned jsme ji zařadili mezi naše oblíbené. Z Brtníků vyšlápneme malý kopeček nad vesnici a v lese se dáváme doprava, abychom podle Vlčího potoka opět sjeli ke Křinici. Zastavujeme kousek před Kyjovem, abychom si prošli Köglerovu naučnou stezku přes zříceninu Kyjovského hradu plnou schodů, úzkých průchodů mezi skalami i výhledů do údolí Křinice. Nic pro klaustrofobiky a otylé.
Z Kyjova se stáčíme k jihu a mírným stoupání se dostáváme do Doubice, což je hodně zajímavá víska. Nejen, že tam mají knihovnu v autobusové zastávce, ale za Starou hospodou tam najdete desítky dřevěných soch a skulptur, včetně obrněného transportéru a Gotwaldovy sochy, my se zde ale zastavujeme na kávičku v Krčmě U rytíře. Podle nyní suchého Doubického potoka sjedeme k Saule, odkud je to mírným stoupáním Na Tokáň, kde bydlíme, pouhé 3 kilometry.

Téhle cestě říkáme "vodní", protože z Lužnice až do Vlkova se jede téměř stále podle rybníků (Potěšil, Víra, Naděje, Horák, Rod, Fišmistr, Baštýř, Pěšák, Pražský, Překvapil, Nový, Krajina a Vlkovský). Ale než k nim dojedeme, zastavujeme se v Horních Slověnicích na polévce (mají tam impozantní jídelák a opravdu vám udělají cokoliv tam najdete), projedeme kolem Dvořiště do Smržova a pak podle Velkého Tisého do Lužnice. Obědváme v Kleci U Kačerů a ve Vlkovské hospodě si dáváme už jen kávičku s dortíkem. Na cestě zpátky si projedeme křížem krážem Koleneckou oboru a okolí, od  hráze Rožmberka to je domů už kousek a my nejsme vůbec líní si dojet až na druhý konec města do pivovaru pro dnešní odměnu, i když to bylo "jen" necelých 70 kiláků.

Když jsme to museli včera zkrátit, dáme si dnes stovku (letošní první), snad nám to počasí dovolí. Zároveň pokoříme letošní tisícovku kilometrů, tedy co se zde oficiálního počítání týče, naše tachometry totiž už ukazují o něco více.
Musel jsem ještě jednou vidět megamaxi vietnamský obchod s kýči v Českých Velenicích. Nejedeme ale přes Jílovice, kde jsme byli včera, ale přes Jiterní Ves, kde na nás zaútočí nějaký šílený, na volno puštěný psík, a Nepomuk (ne, to není TEN Nepomuk). Na oběd se zastavujeme v oblíbené nádražní restauraci v Jakule. Sádroví trpaslíci opravdu nezmizeli, nabídka je rozšířena o zlovlky, gorily, nebo o barevné koule na plot. Ani tentokrát jsem nesebral odvahu se tam zajít podívat, pohled přes plot opravdu stačí.
Dnes to ale nevezmeme přes Krabonoš, ale zkusíme projet Gmündem a na naše území se vrátíme za Breitensee. Jde to, provoz není tak hustý, i když je to silnice první třídy.
I dnes nás nakonec déšť dožene, ale je to jen chvilka a my jí přečkáme v přístřešku u Velkého Londona za Tokáništěm. Pak už nás čeká rybička U sumečka, Chlum, Kosky, Dlouhý most přes Lužnici a už jsme v Třeboni, na tachometrech přesně stovka. Zbývá se odměnit pivem v pivovaru, které nám letos nějak překvapivě chutná!

V pondělí jsme to s deštěm ještě vyhráli, včera nás ale přeháňky přerušované lijákem uzemnily v penzionu. Tak jsme si alespoň zašli na pozdní oběd U Kellyho a zastavili se ve Fajn Café na kafe.
Dnes to je také na vážkách, ale ráno přestalo pršet, tak se vydáváme na jih do Domanína, pak odbočíme do Spolí, kolem Spolského rybníka do Mladošovic a dále k jihu přes les. To už ale slyšíme zlověstné hřmění a tak to rychle otáčíme do Jílovice. Chvilku se rozhodujeme, zda přečkáme déšť tady v civilizaci, nebo tomu zkusíme ujet. Nakonec se rozhodujeme pro druhou variantu a v tempu rychlé časovky dojíždíme do Mlýnského dvora v Oboře před Třeboní s bouřkou v zádech. I podruhé jsme ten souboj se svatým Petrem vyhráli a domů nakonec dojeli suší. Pravda, těch kilometrů jsme dnes plánovali poněkud více, ale přírodě neporučíš ...

Dnes to bylo kdo z koho a my jsme vyhráli. Sice jsme často přijížděli do míst, kde bylo poměrně mokro, ale rafinovaně volenými zastávkami na nás ani nekáplo. Pršet začalo, až když jsme zavřeli kola do kolárny.
I když je to stále těžší, našli jsme cesty, kde jsme ještě nejeli. Třeba cyklostezkou kolem Novosedel (která je opravdu lepší než to brát po silnici), nebo z Pecáku na Cikar a pak na JV přes Stráž nad Nežárkou. Bohužel to vypadá, že s deštěm se budeme přetahovat i v dalších dnech.

Včera jsme si prošli Kyselku, bylo to celkem smutné, chodit po ruinách, které tu zbyly po panu Mattoni, ale pak nám náladu zvedla návštěva Točníku, úžasném to hradu zbudovaném Václavem IV. Bylo vedro, ale podvečerní bouřka to trošku zlepšila.
Po oblíbených místech, tak se dá dnešní cyklovýlet nazvat. S třeboňsky typickým převýšením 65 m jsme najeli pohodových 71 km a viděli: rybník Svět, Brannou, Barboru, Suchdolské pískovny, dali si polévku U Pilaře, Kosky, rybníky kolem Starého Hospodáře, rozvodí Lužnice s Nové řeky, dubovou alejí dojeli k právě opravovanému Stříbřeckému mostu, mraveniště u Mláky, Čertovu šlápotu, poobědvali v Kolencích U Pavla, Lužnici, rybník Rožmberk, U Pytláka ve Staré Hlíně si dali lívance a den zakončili pivečkem na Pergole.
Prostě jeden z krásných dnů v Třeboni.

Druhý mlýn má jeden nedostatek, není tam internet a recepce vám informace o cyklobusu nebo vlaku nepoví. Včera jsme tedy na vršcích Krušných Hor zalovili na netu a zjistili, že stačí sjet po cyklostezce do Chomutova k Penny, kde je zastávka busu, který občas bere kola (nutno zjistit dle aktuálního data!). Nedaleko je i nádraží a vláček do Křimova pod Šebík také jezdí, takže by se dal využít i ten. Vyvezli jsme se tedy až na Šebík, čímž jsme si ušetřili 500m převýšení.
Dalo by se říct, že jsme plni energie vyrazili směr Klínovec, ale vedro nás opět přinutilo to vzít jen k vodní nádrži Přísečnice a pak kolem Jelení hory zpět k Satzungu a nad Šebík. Opět bez možnosti se občerstvit, když nepočítám Karlův pramen nad Přísečnicí. Po krátké výměně názorů jsme se nevraceli po velmi frekventované silnici od hraničního přechodu, ale rychle jí přejeli a kolem Polské bažiny se stočili do Bezručova údolí, kterým jsme dojeli zpět.
Dojem z Krušných Hor je takový rozporuplný. Příroda je tu krásná a stejně tak krásné je, že tu opravdu mnoho lidí nepotkáte i v sezóně. Bohužel tu asi díky tomu budete těžko hledat, kde se nějak občerstvit, což je ve vedru trošku problém. Příště bychom tedy jeli spíše na jaře či na podzim, v každém případě ale s nejméně tisícovkou najetých kilometrů, aby nás ty místní kopce tolik netrápily.

Zítra nás čeká přejezd do Třeboně, který strávíme v Kyselce, ale ještě před tím se podíváme na Hasištejn.
 

Třetí den jsme se přesunuli do nového "bydliště" Druhý mlýn nad Chomutovem, cestou jsme ale ještě zajeli podívat na zámek Jezeří a zříceninu hradu Rýzmburk.
Následující den si necháme poradit domorodci a na hřebeny se vydáváme Bezručovým údolím. Je to asi 8 km se stoupáním 4-5 %, takže se to celkem dá, v dnešním vedru se před teplem ale obtížně schováváme i v tomto úzkém údolí. Nevšimneme si odbočky pod vodopádem Chomutovky a vlastně omylem vyšlapeme až na Horu sv. Šebestiána (ten poslední kus byl chuťovka), které se tu jinak neřekne než Šebík. Vracíme se tedy zpět a ten strašný krpál pod Polskou bažinou tlačíme. Pak už to mělo být podle mapy jen po vrstevnici, což se nenaplnilo zcela, tak jako vlastně na všech našich cestách po těchto horách.
Dalším cílem byl Kalek, kde jsme se chtěli v místním zámečku najíst, ale až teprve tam jsme zjistili, že fungují pouze přes víkend! Uprostřed letní sezóny! To nepochopíte, ale ono je to tu tak trochu zvyk, když už se hospoda najde, je zavřená, trošku jako hospoda Na mýtince nám to přišlo. Díky urputnému teplu a hladu měníme opět trasu a vynecháváme Horu sv. Kateřiny. Mapa nám naznačila, že v Zákoutí by mělo být možné něco zakousnout, což si tentokrát už raději telefonicky ověřujeme a chatu Bernavu můžeme opravdu doporučit. Nejen pro to jídlo, ale především pro ochotu, zachránili nám život.
No, a pak už je to opravdu jen a jen z kopce, z Bečova do údolí Chomutovky dokonce dost prudce (z 850 do 450 m.n.m.).
Dnes jsme si opravdu mákli, však jsme na 50 km nastoupali téměř 1,2 km se sklonem 5,1%. Zítra to musíme nějak vylepšit.

Druhý den jsme chtěli dojet na východ od Mikulášky, kam až nám to síly dovolí. Nejdřív jsem si zajel postesknout na Bouřňák, který je už prý pár let zavřený, což je opravdu neuvěřitelné, když z něj vedou sjezdovky na všechny strany a v létě zase těžko hledáte na hřebeni bydlení a něco k snědku. Je to opravdu záhada. Po cyklostezce 23, 231 a 23A sjíždíme k přehradě Fláje, která je krásná, ale ani tam se nedá koupit ani voda z nádrže. Mrkneme na Flájský plavební kanál a rozhodujeme se, že díky vedru a absenci hospod nebudeme riskovat hlaďák a sjíždíme do Českého Jiřetína, kde nás zachraňuje pohostinství Na Staré poště. Sice žádný Alcron ale nám přišla vhod.
Proto plni energie stoupáme po silnici nad německý Deutschgeorgenthal (Německý Jiřetín) k prima cyklostezce SäM (Sächsische Mittelgebirge), která nás po rovně dovede až nad Holzhau a pak zpět přes hranici na Moldavu. Tam zdoláváme asi vůbec nejhorší stoupání, nahoru po silnici nad fotovoltaiku je to v dnešním vedru prostě nevyjetelné. Dole u nádraží je v malé hospůdce naštěstí otevřeno a můžeme si dát alespoň pivko s polévkou. Pak už je to jen 3 km "domů", pochopitelně vesměs do kopce.
Zjišťujeme, že Krušné Hory jsou sice krásné, ale cestu tu vedou nepochopitelně stále nahoru a dolů, místo aby drželi vrstevnici. Zvlášť v letním parnu je to dost náročné.