Nejlepší cyklotrasy v České republice a blízkém i okolí

Beskydy den první: Protože to jsou naše první letošní kilometry, musíme nejdřív nabrat švih na rovinách. Proto jedeme nejprve z Horní Bečvy dolů a to celých 8 km! Jindy to bývá prvních 300 km, letos jsme to tedy dost zkrátili.

Na poslední den jsme si nechali asi to nejlepší, co se tu pro cyklisty dá najít. Je to 30km sjezd podél Křinice do Bad Schandau. Z Tokáně už známými doly Táborovým a Mokrým sjíždíme do již zaniklých Zadních Jetřichovic (i zde se točila Pyšná princezna, známá to scéna s uhlířem), zde se Křinice mění v německou Kirnitzsch. Prvních 13 km je zcela v pohodě, žádná auta tu nejezdí a asfaltová cesta je príma. Pak se napojujeme na krajskou silnici, ale ani zde není kdovíjaký provoz a tak i zde si to užíváme. Cestou míjíme několik mlýnů (i přístupných jako památka) a na 19km zastavujeme na konečné tramvají, abychom se podívali na Lichtenhainer Wasserfall, vodopád, který tu za zvuku hudby pouští každou čtvrthodinu.
V Bad Schandou chvíli hledáme příhodnou hospůdku, až nakonec zapadneme do Schlemmer-Eck u kostela sv. Johana. A překvapení! I zde nás obsluhuje český personál. Propleteme se uličkami k místní atrakci, železnému výtahu z r. 1904. Za 3€ nás vyveze o 152 m výše do Ostrau odkud pojedeme po zelené (Grüner Strich) a na křížení Unter Affensteinweg odbočíme na zelenou (Grüner Punkt). Oni to tak Němci značí, asi mají málo barev a tak po zelené nepoužijí třeba červenou, ale změní značení z pruhu na tečku. Až k mostu Thorwaldbrücke přes Křinici, je to stále nahoru a dolů na ne moc dobré cestě. Rádi si odpočineme v Altes Zeughasu, kde sice právě zavírají, ale něco málo k zakousnutí a napití nám přesto dají. A co myslíte? Ano, i zde na nás mluvili česky. Po modré si pak vyšlápneme k medvědí pasti (u které se ale zapomene zastavit) a sjedeme k již zmiňovanému Thorwaldovu mostu. Domů se vracíme stejnou cestou.
Jo a jeden důležitý poznatek. Ve skalách se signál objeví jen sporadicky, takže pokud nemáte mapu, budete troškou bloumat nad svojí polohou a zvolenou cestou.

Být zde a nevidět Dolský mlýn by byl hřích, třetí cyklovýlet proto míříme právě sem. Opět sjedeme do Jetřichovic, ale dnes se nebudeme drápat na Vysokou Lípu, uhneme ke Starému mlýnu a po žluté dojedeme až na Dolský mlýn. Ten je známý z mnoha pohádek, fungoval až do války, kdy byl opuštěn a pustne, ovšem první zmínka o něm je již z r. 1573. Cestou mineme majestátní Královský smrk s obvodem kmene 342 a výškou 35 m, který má být starší než 200 let.Od mlýna vede cesta bohužel jen nahoru a přestože je to značená cyklostezka, kolo se po ní dá leda tak vytlačit. Naštěstí je to jen pár stovek metrů, dál ke Kamenické Stráni s roubenými domečky je to už po rovině. Za Růžovou je indiánská vesnička Rosehill, po sezóně bohužel už bez života.
Oběd si dáváme v Janově Na točně a můžeme toto místo jen doporučit. Do Hřenska sjedeme kolem Janovské vyhlídky, kterou jsme již před pár dny navštívili, to když jsme si dali pěšky obě soutěsky a Pravčickou bránu z Mezní Louky. Že nám nahoru žádný autobus s koly nepomůže, jsme zjistili včera, zastavujeme se tedy v Hřensku jen na kávičku se zákuskem a poctivě si to stoupání dáváme znovu. Zuzanka po silnici, my tři pak zkoušíme cestu k Mezné a dlužno sdělit, že to žádná velká jízda není. Mimo to, že to celkem kopec, je lesní cesta samý kámen a tka jsme rádi, když v Mezné najedeme na asfalt. Chvíli tam hledáme Pravčickou bránu, což se nám nakonec s trochou fantazie daří a na Mezní Louce se setkáváme se Zuzankou.
Další cíl je Malá Pravčická brána, před níž ale musíme zdolat jednu slušné stoupání po Nové cestě, alespoň že to je po asfaltu. No a pak už jen sjedeme Hlubokým dolem k České silnici a stejně jako včera se na Tokáň vrátíme Mokrým a Táborovým dolem, s již zmiňovaným výšlapem nakonec.

Druhý den zase absolvujeme nejdelší trasu, kterou tady máme naplánovanou. Trošku jsme měl obavy, zda to sousedi, kteří s námi na cyklodovolenou jedou poprvé, dají, když toho na kole moc nenajezdí, ale klaplo to, i když jsme se na Tokáň vrátili až v půl osmé. Ale zpět na začátek.
Nejdřív parádním sjezdem do Jetřichovic (OK, ten malej krpálek na začátku jsme si mezi šutry, traktory a kácenými stromy vytlačili), následoval kopeček na Vysokou lípu - tudy jsme už jeli, když jsme se vraceli z Tour de Labe v roce 2016 - ano, už je to čtvrtý rok, co pořádáme tyhle cyklodovolené pro nás i přátele, mimo Labe jsme dali ještě Krkonoše, Spiš a Vysoké Tatry a letos již Šumavu) a pak už je to stále z kopce nebo po rovině. Před Hřenskem stihneme zjistit, že díky kůrovcové kalamitě, která je tu kolem opravdu apokalyptická, je nyní opravdu Pravčická brána vidět od silnice, moc se nezdržujeme, protože nás čeká ještě hezká porce kilometrů. Labe přejíždíme po mostě v Bad Schandau, kde zahlédneme výtah, který nás pozítří vyveze i s koly nahoru do Ostrau. Po cyklostezce pokračujeme až do Königsteinu, který z této strany ani nevypadá jako pevnost, pár stromů za zděným plotem.
Přímo na náměstí si dáváme v pizzerii oběd a příjemně nás překvapí česky mluvící obsluha. Zjišťujeme, že odtud jezdí k pevnosti každou půlhodinu malý doubledecker (5€ zpáteční) a tak kola přivazujeme k plotu a hurá nahoru. V ceně je vláček od parkoviště přímo ke kase pevnosti. Ta nám opravdu vyrazila dech, kdo jede do Hřenska a okolí, neměl by tuhle nyní již památku navštívit. Těžko to srovnávat s něčím u nás, snad s Josefáčem, nebo Terezínem. Nahoru vás (vstupné 12€) vyveze výtah a vy už bude jen žasnout. Nemá smysl to celé popisovat, však my jsme to také jen proletěli, věřte, že zážitků je tam přinejmenším na celý den (i hospody tu jsou).
Do města se vracíme pěšky, protože jsme si hlupáci nekoupili zpáteční lístek, za necelou půlhodinu jsme opět u Labe a chytře využíváme právě jedoucí přívoz (osoba 1,5€, kolo 2,5€), abychom nemuseli v Hřensku čekat, přes most se nám totiž už nechtělo. Rychlým tempem, protože nás už tlačí čas, dojíždíme po pravém břehu do Hřenska, kde doufáme, že pojede nějaký cyklobus alespoň na Mezní Louku nebo k Pravčické. Nic bohužel nejede, takže my si to za své vyšlapeme hezky od Labe (125 m.n.m.) až do sedla pod Šaunštejnem (320 m.n.m), domů se tedy vracíme Mokrým a Táborovým dolem. 10% výšlap na Tokáň je už jen malým bonbónkem na dnešním dortu (ono je to jen pár stovek metrů, dá sa to).

První den v Česko-saském Švýcarsku absolvujeme asi vůbec nejhorší trasu, která se tu dá jet. Z Tokáně po cyklo 3076 do Zadní Douboce (bývalé) to je stále nahoru a dolů po místy dost kamenité lesní cestě, ale jakmile se sjede ke Křinici, už je to jen pohoda. Od Brtnického mostu jedeme tedy na sever do Kopce, kde jsme měli vyhlédnutou hospodu, která je bohužel dnes zavřená. Místní nám radí, že v Brtnici je také restaurace a tak končíme U Krkovičky. Na první pohled se nám jevila podezřele, ale když přinesli jídlo, hned jsme ji zařadili mezi naše oblíbené. Z Brtníků vyšlápneme malý kopeček nad vesnici a v lese se dáváme doprava, abychom podle Vlčího potoka opět sjeli ke Křinici. Zastavujeme kousek před Kyjovem, abychom si prošli Köglerovu naučnou stezku přes zříceninu Kyjovského hradu plnou schodů, úzkých průchodů mezi skalami i výhledů do údolí Křinice. Nic pro klaustrofobiky a otylé.
Z Kyjova se stáčíme k jihu a mírným stoupání se dostáváme do Doubice, což je hodně zajímavá víska. Nejen, že tam mají knihovnu v autobusové zastávce, ale za Starou hospodou tam najdete desítky dřevěných soch a skulptur, včetně obrněného transportéru a Gotwaldovy sochy, my se zde ale zastavujeme na kávičku v Krčmě U rytíře. Podle nyní suchého Doubického potoka sjedeme k Saule, odkud je to mírným stoupáním Na Tokáň, kde bydlíme, pouhé 3 kilometry.

Téhle cestě říkáme "vodní", protože z Lužnice až do Vlkova se jede téměř stále podle rybníků (Potěšil, Víra, Naděje, Horák, Rod, Fišmistr, Baštýř, Pěšák, Pražský, Překvapil, Nový, Krajina a Vlkovský). Ale než k nim dojedeme, zastavujeme se v Horních Slověnicích na polévce (mají tam impozantní jídelák a opravdu vám udělají cokoliv tam najdete), projedeme kolem Dvořiště do Smržova a pak podle Velkého Tisého do Lužnice. Obědváme v Kleci U Kačerů a ve Vlkovské hospodě si dáváme už jen kávičku s dortíkem. Na cestě zpátky si projedeme křížem krážem Koleneckou oboru a okolí, od  hráze Rožmberka to je domů už kousek a my nejsme vůbec líní si dojet až na druhý konec města do pivovaru pro dnešní odměnu, i když to bylo "jen" necelých 70 kiláků.

Když jsme to museli včera zkrátit, dáme si dnes stovku (letošní první), snad nám to počasí dovolí. Zároveň pokoříme letošní tisícovku kilometrů, tedy co se zde oficiálního počítání týče, naše tachometry totiž už ukazují o něco více.
Musel jsem ještě jednou vidět megamaxi vietnamský obchod s kýči v Českých Velenicích. Nejedeme ale přes Jílovice, kde jsme byli včera, ale přes Jiterní Ves, kde na nás zaútočí nějaký šílený, na volno puštěný psík, a Nepomuk (ne, to není TEN Nepomuk). Na oběd se zastavujeme v oblíbené nádražní restauraci v Jakule. Sádroví trpaslíci opravdu nezmizeli, nabídka je rozšířena o zlovlky, gorily, nebo o barevné koule na plot. Ani tentokrát jsem nesebral odvahu se tam zajít podívat, pohled přes plot opravdu stačí.
Dnes to ale nevezmeme přes Krabonoš, ale zkusíme projet Gmündem a na naše území se vrátíme za Breitensee. Jde to, provoz není tak hustý, i když je to silnice první třídy.
I dnes nás nakonec déšť dožene, ale je to jen chvilka a my jí přečkáme v přístřešku u Velkého Londona za Tokáništěm. Pak už nás čeká rybička U sumečka, Chlum, Kosky, Dlouhý most přes Lužnici a už jsme v Třeboni, na tachometrech přesně stovka. Zbývá se odměnit pivem v pivovaru, které nám letos nějak překvapivě chutná!

V pondělí jsme to s deštěm ještě vyhráli, včera nás ale přeháňky přerušované lijákem uzemnily v penzionu. Tak jsme si alespoň zašli na pozdní oběd U Kellyho a zastavili se ve Fajn Café na kafe.
Dnes to je také na vážkách, ale ráno přestalo pršet, tak se vydáváme na jih do Domanína, pak odbočíme do Spolí, kolem Spolského rybníka do Mladošovic a dále k jihu přes les. To už ale slyšíme zlověstné hřmění a tak to rychle otáčíme do Jílovice. Chvilku se rozhodujeme, zda přečkáme déšť tady v civilizaci, nebo tomu zkusíme ujet. Nakonec se rozhodujeme pro druhou variantu a v tempu rychlé časovky dojíždíme do Mlýnského dvora v Oboře před Třeboní s bouřkou v zádech. I podruhé jsme ten souboj se svatým Petrem vyhráli a domů nakonec dojeli suší. Pravda, těch kilometrů jsme dnes plánovali poněkud více, ale přírodě neporučíš ...